Čas počátku (tři roky starý text)

4. listopadu 2012 v 18:05 | Alcië |  Příběhy
Promluví a hlas se roztříští jako křišťál v její hlavě, kterou se rozezní bolest, zabodává se do každého neuronu a synapse...
"Jsi jako malý dítě. Malý děti se bojí keřů, strašidel a přízraků."
Zatímco ji keř pozoruje svýma temnýma očima, je dost daleko, ale přece jen příliš blízko. Čerň se rozlévá uvnitř něj, pohrává si s větrem, protáhne se škvírou mezi jejími rty a začne ji dusit. A šedá tryská z mraků na tmavě zelenou louku, táhnoucí se daleko, posetá pouze těmi několika keři. Pes nadšeně vyskakuje a snaží se vyprostit se z obojku.
"Tak. A to stačilo."
Jako dítě se bála přece studen.
Zafouká vítr, a odvane jeho oči.
Přestanou děsit?
Přestanou ji přitahovat?
Ztrácí se v sobě...ve větru, je jím unášena až příliš, jako by byla malým smítkem, tak bezbranným, ale ne až tam...tam ne...!!! Pozdě.
Stále slyší hlasy, ale už je nedokáže rozeznat. Jen na malý okamžik vidí samu sebe, stojí u stropu a pozoruje své třesoucí se tělo, šílené oči. To, co vidí, je ona. Je a není. Stojí nad tím vším, a přemýšlí, co z toho je pravda, co z toho je větší sen, kdo je vlastně ona.
"Snad už usnula", slyší, a ten hlas už nebolí, je protkán něhou a soucitem, a chce poznat, komu patří, těm očím určitě ne. Chmýří z pampelišek někdo vezme do dlaní a odfoukne....zase se vznáší ve větru....
Co teda vlastně ona je? Je všechno?
Co je skutečné?
Světlo obejme místnost, a v té je nyní vše. Láska, pro kterou plakala - tak zbytečně. Za vším je potřeba být milováni. Za vším je strach, že milování nejsme. Touha znovu to cítit, to, na co v podvědomí si ještě stále vzpomínáme. Absurdní. Vždyť je to všechno zde... Teď ano. TEĎ. TEĎ. TEĎ.
Kapka deště zacinká o vodní hladinu. "Určitě už spí."
Studna otevře své nekonečné oči. Tentokrát se usmívají.
Otevře oči a posadí se na posteli. Je 00.00. Čas počátku
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.