Říjen 2012

Stereotypy aneb krásní lidi to mají jednodušší

31. října 2012 v 22:22 | Alcië |  Psychologie
Zrovna čtu zajímavou prezentaci o stereotypech.
Všichni víme, že fyzická atraktivita hraje ve společnosti bohužel hodně velkou roli, a tak vás experimenty, které uvedu, možná vůbec nepřekvapí. Ale uvidíme :)

V roce 1972 se konal experiment, ve kterém měli lidi ohodnotit neznámé osoby, které jim byly ukázány na fotkách. Většina popsala ty z nich, které byly fyzicky atraktivní, jako "zajímavé, úspěšné, šťastné", atp.

Další experiment se konal o dva roky později, pokusnými osobami byli středoškoláci, kteří měli ohodnotit eseje studentek. Ke každé eseji dostali fotografii její autorky. Studentkám, které se jim líbily, měli pak tendenci dávat lepší známku.

Jiné výzkumy se týkaly dětí. Např. z výzkumu, který se konal už v roce 1943 a účastnili se ho učitelé ze cca 400 škol, vyplývá, že zkoumaní učitelé měli sklon hezčí děti hodnotit jako bystřejší a chytřejší než ty méně hezké. V experimentu v roce 1972 měly pokusné osoby určit, které dítě podle nich spáchalo trestný čin. Dostaly na výběr z fotografií dětí. Většina dokázala akceptovat, že trestný čin spáchalo neatraktivní dítě a málokdo věřil tomu, že by pachatelem mohlo být hezké dítě.

...Tak a teď ruku na srdce: jak to máte vy? Můžete hlasovat v anketě :)

Never let me go.

31. října 2012 v 18:43 | Alcië |  Příběhy

Koupelna. Umyvadlo se plní vodou, někdo zapomněl vypnout kohoutek. Voda, která všechno prostupuje. Prodírá se výš a výš, přes okraje, smáčí podlahu.
Ona napůl sedí, napůl leží, opřená o pračku. Její oči nevidí umyvadlo, ani proudy vody. Vidí jezera a moře, místa, na kterých byla. A místa, která navštívila jen ve vnitřním světě.

A z vody se vynořují vzpomínky. Vyplave nejdřív postava s rozcuchanými vlasy, špinavým obličejem... Stahuje ji do vody. Nebrání se. Voda nestudí, není slaná, jen jemně hladí. Vklouznou pod hladinu.
A jako by se vrátila v čase.
Bylo po půlnoci, zimní stadion byl prázdný. Měla už uklizeno. Mířila k ledové ploše, která byla částečně osvětlená reflektory. Jen zde mohla najít na okamžik klid, ticho. Možná i sebe. Ale pak se přesvědčila, že zde není sama.
Ona byla na ledě, v tlustých ponožkách, rozcuchaná, v lehkých šatech. Točila se dokola, chvílema se pokoušela o jakési piruety. Asi minutu ji jen pozorovala, potom také vstoupila na led. Chytly se za ruce a "tančily" spolu. Jejich svět zmizel, nemyslely na uplynulé dny, na tíhu, která málokdy odcházela, na budoucnost. Jediné, co v tu chvíli existovalo, byl příjemný chlad, led a smích.
Nadrobené štěstí... Než seděla uprostřed ledové plochy a do obličeje jí padaly pramínky vlasů a krve.
Pár vteřin ji jen pozorovala a potom utekla, jakoby to mělo nějaký smysl, jakoby to mohlo něco změnit...
Když se vrátila, byly pryč oči, i vlasy, i šaty...


Pouští se. Její tělo klesá ke dnu, zatímco ona se za okamžik opět octne nad hladinou. Sama.
Voda si razí cestu skulinkou pod dveřmi, nelze ji zastavit.
Na okamžik otevře oči. Netuší, kde je. Pomalu vstane, otevře dveře. Na chodbě se už nesvítí. Zavře za sebou.
Ještě není uklizeno. Voda, tolik vody...
Zapne reflektory, aby osvětlovaly ledovou plochu. Je celá pokryta tvářemi, kdykoliv na ni pohlédne, jsou tam, tančí a smějí se. Zkusí jít blíž, doufá, že se pak skryjí. Vstoupí na led, klekne si. Ale tváře jsou stále zřetelnější. Proměňují se, z mnoha a mnoha obličejů se stanou dva. A pak ty dva splynou v jeden. Zůstane sedět na ledě, nehnutě ho pozoruje.
Vody přibývá, jako by chtěla vyplnit celý svět. Když zavře oči, znovu jsou zde hladiny jezer. Znovu přichází postava. A v tu chvíli pozná, že jsou stejné.


Obličej z ledového zrcadla nezmizel. Stejně jako sedící postava v lehkých šatech, s rozcuchanými vlasy, které jí padají do tváře. Kolem tolik vody, mlhy a pěny. Bere ji do rukou, ve kterých se mísí s krví.

Druhy deprese

31. října 2012 v 14:47 | Alcië |  Psychologie
Existuje jedno základní dělení deprese, a to na rekurentní depresi (dříve se nazývala endogenní) a depresivní epizodu (dříve exogenní).

Depresivní epizoda je stav, který podle výzkumů prožije až 80% lidí během svého života. Jedná se o reakci na určitou konkrétní událost, např. ztrátu blízké osoby, nehodu, nemoc, rozchod apod. Většinou trvá kratší dobu (max. několik měsíců) a neopakuje se. Může se ale stát, že se člověk z toho stavu nedostane, a proto přeroste v něco dlouhodobějšího.

Rekurentní deprese nevzniká na základě vnějších událostí, ale náhle, aniž by se dělo cokoliv hmatatelně špatného v životě člověka. Může být úspěšný, mít šťastný vztah nebo rodinu, nic mu nechybí, a přesto se cítí psychicky na dně. Tehdy můžeme říct, že takový člověk onemocněl depresí. Rekurentní deprese se léčí obtížněji než depresivní epizoda a často se vrací. K metodám léčby jsem se už v jiných článcích vyjádřila - antidepresivům ve většině případů nejsem pozitivně nakloněná, jako léčbu uznávám spíše psychoterapii. Podle mého názoru má totiž každá duševní nemoc, nejen rekurentní deprese, hlubší příčiny a nelze je vysvětlit pouze na základě biologických pochodů v mozku.

Dalším dělením deprese může být rozdělení na lehkou, střední a těžkou depresi. To je podle mého názoru ale hodně subjektivní a kritéria, podle kterých se míra deprese většinou rozlišuje, příliš neuznávám. Tak sem dám jen pro zajímavost jedno z kritérií, sami uvidíte, jestli s ním budete souhlasit :).

  1. pokles nálady
  2. ztráta zájmu - o aktivity, které ho dřív bavily
  3. psychomotorická pomalost, změny tempa, ztráta koncentrace
  4. ztráta výkonu
  5. ranní pesimum
  6. poruchy spánku
  7. chuť k jídlu - většinou snížená (Můj dodatek: Někdy ale naopak zvýšená B-))
  8. ztráta libida
  9. sebevražedné myšlenky
  10. psychotické změny - depresivní bludy, poruchy vnímání


  • Mírná fáze - 2-3 symptomy
  • Střední fáze - 3-6 symptomů
  • Těžká fáze - 8 symptomů

12. den - Popíšu celý svůj den v heslech

30. října 2012 v 22:55 | Alcië |  Deník
07.00: Nevyžádaný "budíček" v podobě hlasitého rozhovoru rodičů
08.00: Budík v mobilu. Depka. Tlačítko "Odložit"
09.00: Opět budík v mobilu. Depka. "Odložit"
10.00: Vstávání. Depka.
10.11: Prázdná lednička?? ÁÁÁÁ! (Ještě větší depka)
10.16: Čaj a chleba
10.30 - 14.00: učení, zkoumání psychoterapeutických výcviků, hledání práce (bez úspěchu)
14.10: Praní
14.30 - 15.10: Depka. Snaha něco dělat.
15.15 - 15.40: Cesta na Bulovku.
15.50 - 16.05: Hledání správného pavilonu.
16.05 - 16.12: Hledání správných dveří od pavilonu se zvonkem, na který někdo reaguje.
16.14: Sláva! Chodba, teplo!
16.15: Nepříjemná sestra. Zjištění, že jsem přece jen špatně.
16.16 - 16.32: Bloudění. Bezradnost.
16.33: Konečně správný vchod!
16.34: Pokoj se třemi lůžky. Prázdno. Ale aspoň oranžové stěny. Babička.
16.34 - 17.00: Rozhovor s babičkou.
17.00: Konec návštěvní doby!
cca 18.00 - 19.15 (?): Nezdravá strava. Vybírání bot pro hádě (akce roku).
19.40 - 21.00. Veganská restaurace. (20.10 - 20.50: Depka)
22.10: Příchod domů.
22.15. Depka

Závislá porucha osobnosti

29. října 2012 v 23:37 | Alcië |  Psychologie
Už jsem o ní jednou trošku psala, ale vzhledem k tomu, že jsem teď informovanější, vezmu to víc dopodrobna.


Jak se projevuje člověk se závislou poruchou navenek?

Prožívá často pocity méněcennosti, které na něm můžou být poznat i navenek. Někteří lidi s touto poruchou ale mohou klamat a působit naopak sebevědomě nebo dokonce namyšleně, takže je na první pohled nepoznáte (narozdíl od např. histrionské poruchy).


Čím se vyznačují jejich vztahy?

Extrémní závislostí. Lidé se závislou poruchou si připadají bez partnera zbyteční, bezcení a bezradní. Mají potřebu mít vedle sebe někoho silného, na koho se můžou upnout, kdo by se o ně staral. Za každou cenu se snaží vztah udržet, i v tom případě, pokud v něm trpí. Nedokážou si představit, že by byli najednou sami, tahle představa se pro ně rovná noční můře. Proto se snaží partnerovi ve všem přizpůsobit a obětovat.


Co je příčinou závislé poruchy?

Tzv. emocinální zneužívání v dětství. Nemusí se ale jednat jen o rané dětství jako u hraniční poruchy, ale třeba i o období dospívání, ve kterém by se měl každý pomalu osamostatnit. Někteří rodiče svým potomkům v osamostatnění brání tím, že je až příliš omezují, chovají se přehnaně autoritativně, nedávají jim žádnou svobodu nebo je rozmazlují - nedají jim možnost, aby si sami poradili s problémy. Tito rodiče často říkají, že dělají vše "pro dobro dítěte". Ve skutečnosti si ale neuvědomují, že mu brání projevit svou osobnost, sílu, samostatnost a schopnost řešit problémy. Proto si v dospělosti takoví potomci připadají neschopní, nesamostatní a slabí...nemají pocit vlastní hodnoty, protože nikdy nedostali možnost si ho vytvořit.

Jiné děti byly pro rodiče "náhražkou partnera", kterého buď neměli nebo s ním nevycházeli. "Viseli" na svém dítěti, měli na něj nereálné požadavky a velmi brzy s ním začali mluvit jako s dospělým.

Další případ, který může zapříčinit závislou poruchu, je situace, kdy dítě musí příliš brzy "řešit" problémy rodičů nebo je vystaveno jejich emocionálním výlevům. Typickým příkladem je rodič, který má psychické problémy a přenáší je na dítě nebo se mu svěřuje a očekává od něj, že ho utěší. Tito rodiče jsou natolik polhceni svými problémy, že dítěti nedokáží dát dostatečnou péči, jejich potomek se naopak snaží starat o ně nebo potlačuje vlastní potřeby, aby je nezatěžoval. Je logické, že pak v dospělosti vyhledává takové vztahy, kterými si chce (většinou nevědomě) vynahradit pocity, které v dětství nezažil - partner je pro ně vlastně náhražkou za rodiče a jejich péči.
Někteří lidé se závislou poruchou jsou nespokojení s tím, že už jsoudospělí. Není divu, když vlastně doopravdy neprožili dětství (nebo bylo kratší než má být).

Zároveň každý člověk, ať chce nebo ne, nevědomě opakuje situace a chování, na které byl zvyklý v dětství. Člověk se závislou poruchou např. navazuje vztahy s lidmi, kteří na jednu stranu působí silně a on doufá, že mu dodají oporu, ale na druhou stranu se pak ukáže, že mají podobnou povahu jako jeho rodiče. Pokud někoho rodiče ponižovali a uráželi, pravděpodobně se tak zachová i jeho partner. A pokud se člověk svým rodičům podřizoval, potlačoval své potřeby a pocity, bude se tak zřejmě chovat i ve vztahu k partnerovi, protože to zkrátka "jinak neumí".

Psychiatrie Ondřejov

29. října 2012 v 21:49 | Alcië |  Deník
Dnes jsme byly s několika spolužačkami na exkurzi v Ondřejově, což je zařízení pro duševně nemocné, nejčastěji se zde léčí pacienti s psychotickým onemocněním (schizofrenie apod.). Probíhá zde denní program, pacienti tam dochází, ale nejsou hospitalizovaní.
Byla jsem z toho zařízení nadšená!:) Když jsme vešly dovnitř, nemohla jsem věřit tomu, že jsme na psychiatrii, vypadalo to tam úplně nádherně, vůbec se to nedá srovnat s Bohnicemi apod. Ale hlavně se mi líbí přístup psychogů, kteří tam pracují. Už zakladatel Ondřejova mezi svými kolegy vyčníval (zvlášť tehdy, před 20 lety) nekonvenčními názory - např. že schizofrenie je léčitelná. Rozhodl se proto zaměřit na psychoterapii, byl přesvědčený o tom, že léky mohou "pomoct" jen krátkodobě, utlumí příznaky, ale nevyřeší příčinu nemoci.
Psycholog, který nám odpovídal na dotazy, říkal, že přestože není jednoduché s jejich pacienty pracovat a je to většinou na dlouho, v 1/3 případů mají skutečný úspěch - pacient se vyléčí.

Už teď si dokážu představit, že bych v tomhle zařízení měla praxi a jednou tam třeba i pracovala...;D

11. den - Nastavím svůj přehrávač na náhodný výběr a napíšu prvních 10 písniček

29. října 2012 v 0:12 | Alcië |  Hudba
Sirenia - Seven sirens and a silver tear
Faun - Egil saga
Leona Lewis - Here I am
Within Temptation - Are you the one?
Markéta Irglová - The hill
Seether - Broken
Lana del Rey - Summertime sadness
Within Temptation - The last dance
Sia - Breathe me
Tarja - Poison

Projekt 25 dní

18. října 2012 v 23:15 | Alcië |  Zábava
I já se přidám, témata mi připadají zajímavá, těžko říct, jestli jsem schopná a ochotná napsat každý den článek, ale proč to nezkusit :)

Zde je seznam otázek na jednotlivé dny:

1. den - Deset věcí, které bych v tuto chvíli chtěla říct deseti různým lidem.
2. den - Dvacet faktů o mně.
3. den - Kde bych chtěla být za deset let a čeho dosáhnout.
4.den- Osm věcí nad kterými často přemýšlím.
5. den- Šest věcí, o kterých si přeju, aby se nikdy nestaly.
6. den - Pět kamarádů kteří pro mě hodně znamenají.
7. den - Tři věci, které mě dokážou znechutit.
8. den - Čtyři věci, které bych chtěla umět.
9. den - Dva obrázky, které vystihují mou aktuální situaci a proč.
10. den - V co věřím?
11. den - Nastavím svůj přehrávač na náhodný výběr a napíšu prvních 10 písniček.
12. den - Popíšu celý svůj den v heslech.
13. den - Mí oblíbení blogeři.
14. den - Něco, co mi schází.
15. den - Chvíle, kdy jsem se cítila nejspokojenější se svým životem.
16. den - Kam bych se ráda podívala nebo přestěhovala.
17. den - Jak důležité je podle mě vzdělání.
18. den - Jeden z mých oblíbených pořadů/seriálů.
19. den - Jak jsem se změnila za poslední 2 roky.
20. den - Někdo, kdo mě fascinuje, a proč.
21. den - Můj současný vztah. (Jsi-li nezadaná, piš o tom, jaké to je být single.)
22. den - Co pro mě znamenají rodiče.
23. den - Tvé plány na příští měsíc
24. den - Mé dětství.
25. den - Jsem se sebou spokojená? Pokud ne, co bych chtěla zlepšit.

Dysmorfofobické poruchy aneb posedlost vzhledem

1. října 2012 v 20:39 | Alcië |  Psychologie
Lidé trpící touto poruchou mají přehnanou starost o svůj vzhled. Pokládají se za ošklivé, přestože mají někdy jen nepatrnou vadu na kráse, které si ostatní mnohdy ani nevšimnou. Neustále pozorují svůj zevnějšek a jejich myšlenky se stále točí kolem toho jediného nedostatku, kvůli kterému si připadají méněcenní a nenávidí se.
Někteří z nich své myšlenky sdělují okolí, jiní si je nechávají pro sebe. První skupinu lidí většinou ostatní ujišťují o tom, že nejsou oškliví, že žádný nedostatek na kráse nemají nebo není tak velký, jak se jim zdá.

Lidé s dysmorfofobickou poruchou vidí vlastní tělo skutečně zkresleně. Patří sem třeba ženy s nadváhou, které jsou přesvědčeny o tom, že jsou tlustší než ve skutečnosti. V takových případech hrozí onemocnění anorexií. Tyto ženy hubnou a hubnou, ale stále si nepřipadají dost hubené. (Samozřejmě se to týká i mžů, ale v menší míře.)

Dalšími typickými příklady jsou lidé, kteří podstupují plastické operace, přestože jejich "nedostatky" nejsou ani zdaleka tak vážné na to, aby byla operace "nutná".
U některých se porucha vystupňuje do takových extrémů, že kvůli sebenenávistným myšlenkám nemohou usnout nebo se začínají skrývat před ostatními, přestanou chodit do společnosti.
Hubnutí nebo plastické operace se pro ně často jeví jako řešení, ale ne vždy jejich sebevědomí skutečně spraví - stále si nepřipadají dost dokonalí nebo jejich pozornost přitáhne jiný fyzický "nedostatek" a začnou se trápit pro změnu kvůli němu.

Dysmorfofobické poruchy se vyskytují často u lidí s hysterickou poruchou osobnosti, protože mnozí hysterici velmi lpí na svém vzhledu, na tom, aby si jich okolí všímalo pro jejich krásu.

Jinak je jasné, že na vznik poruchy má vliv naše společnost zaměřená na povrchní, materiální hodnoty. Mnozí mají pocit, že být byť jen nepatrně odlišný od "normy", "ideálu krásy", je špatné. Přitom kdyby každý vypadal jako ukázkový příklad dnešního ideálu krásy, kdyby každý byl "dokonalý", bylo by to nudné, všichni bychom byli stejní! To, co vidíte jako nedostatek, může být na vás naopak krásné, to, v čem se odlišujete, může mnoho lidí vnímat jako zajímavé a přitažlivé.