Never let me go.

31. října 2012 v 18:43 | Alcië |  Příběhy

Koupelna. Umyvadlo se plní vodou, někdo zapomněl vypnout kohoutek. Voda, která všechno prostupuje. Prodírá se výš a výš, přes okraje, smáčí podlahu.
Ona napůl sedí, napůl leží, opřená o pračku. Její oči nevidí umyvadlo, ani proudy vody. Vidí jezera a moře, místa, na kterých byla. A místa, která navštívila jen ve vnitřním světě.

A z vody se vynořují vzpomínky. Vyplave nejdřív postava s rozcuchanými vlasy, špinavým obličejem... Stahuje ji do vody. Nebrání se. Voda nestudí, není slaná, jen jemně hladí. Vklouznou pod hladinu.
A jako by se vrátila v čase.
Bylo po půlnoci, zimní stadion byl prázdný. Měla už uklizeno. Mířila k ledové ploše, která byla částečně osvětlená reflektory. Jen zde mohla najít na okamžik klid, ticho. Možná i sebe. Ale pak se přesvědčila, že zde není sama.
Ona byla na ledě, v tlustých ponožkách, rozcuchaná, v lehkých šatech. Točila se dokola, chvílema se pokoušela o jakési piruety. Asi minutu ji jen pozorovala, potom také vstoupila na led. Chytly se za ruce a "tančily" spolu. Jejich svět zmizel, nemyslely na uplynulé dny, na tíhu, která málokdy odcházela, na budoucnost. Jediné, co v tu chvíli existovalo, byl příjemný chlad, led a smích.
Nadrobené štěstí... Než seděla uprostřed ledové plochy a do obličeje jí padaly pramínky vlasů a krve.
Pár vteřin ji jen pozorovala a potom utekla, jakoby to mělo nějaký smysl, jakoby to mohlo něco změnit...
Když se vrátila, byly pryč oči, i vlasy, i šaty...


Pouští se. Její tělo klesá ke dnu, zatímco ona se za okamžik opět octne nad hladinou. Sama.
Voda si razí cestu skulinkou pod dveřmi, nelze ji zastavit.
Na okamžik otevře oči. Netuší, kde je. Pomalu vstane, otevře dveře. Na chodbě se už nesvítí. Zavře za sebou.
Ještě není uklizeno. Voda, tolik vody...
Zapne reflektory, aby osvětlovaly ledovou plochu. Je celá pokryta tvářemi, kdykoliv na ni pohlédne, jsou tam, tančí a smějí se. Zkusí jít blíž, doufá, že se pak skryjí. Vstoupí na led, klekne si. Ale tváře jsou stále zřetelnější. Proměňují se, z mnoha a mnoha obličejů se stanou dva. A pak ty dva splynou v jeden. Zůstane sedět na ledě, nehnutě ho pozoruje.
Vody přibývá, jako by chtěla vyplnit celý svět. Když zavře oči, znovu jsou zde hladiny jezer. Znovu přichází postava. A v tu chvíli pozná, že jsou stejné.


Obličej z ledového zrcadla nezmizel. Stejně jako sedící postava v lehkých šatech, s rozcuchanými vlasy, které jí padají do tváře. Kolem tolik vody, mlhy a pěny. Bere ji do rukou, ve kterých se mísí s krví.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Jana J. Jana J. | Web | 2. listopadu 2012 v 6:52 | Reagovat

Máš velké literární nadání. Je to nádherně smutné, plné fantazie a zároveň je v tom složitý příběh...
Klobouk dolů :-)

2 Alcië Alcië | 2. listopadu 2012 v 11:00 | Reagovat

[1]: jé, díky, takový komentář jsem nečekala :-). Ale není to celé úplně z mojí hlavy, inspirovala mě právě písnička Never let me go a klip k ní...

3 Donnie Donnie | Web | 8. listopadu 2012 v 11:56 | Reagovat

to je hodně dobré :O souhlasím s prvním komentářem :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.