Září 2012

Hysterie, histrionská porucha osobnosti (2. část)

30. září 2012 v 21:55 | Alcië |  Psychologie
V tomto článku bych chtěla popsat příčiny histrionské poruchy.


Rozmazlování a nedůsledná výchova

Histrionskou poruchou osobnosti často trpí lidé, kteří byli v dětství příliš rozmazlováni. Měli až příliš volnosti, dostali vše, na co pomysleli, rodiče je nenaučili vypořádávat se s povinnostmi. Každé malé dítě si do určitého věku myslí, že je střed světa, ale rodiče by ho měli přiblížit realitě a naučit ho, že i potřeby druhých jsou důležitě. U rozmazlovaných dětí tomu tak bohužel není.
Jistě tedy snadno pochopíte, odkud se pak v dospělosti bere takové sobectví, neohleduplnost k druhým, prosazování vlastních přání za každých okolností a potřeba být středem světa pro okolí, stejně jako byli tito lidé středem světa z hlediska rodičů.

S takovým typem výchovy může souviset i Oidipovský (nebo Elektřin) komplex. Dítě se nevymaní ze závislosti k rodiči opačného pohlaví, pokud rodič jeho závislost podporuje. Proto vyhledává partnery, ve kterých podvědomě vidí rodiče a také se k nim tak chová. Z toho vyplývá potřeba být ve vztazích hýčkaný, opečovávaný a rozmazlovaný. Hysterik tedy často neprožívá rovnocenný vztah, ale vztah, ve kterém hraje stále úlohu dítěte a partner úlohu rodiče.



Odmítání v raném dětství

V dětství, zvlášť v tom nejranějším, potřebujeme být BEZVÝHRADNĚ přijímáni, abychom si vytvořili lásku k sobě. Pokud dětství proběhne v tomhle smyslu normálně a získáme zdravou sebelásku, nerozhodí nás příliš každé odmítnutí od okolí. Pro hysterika znamená ale každý náznak odmítnutí či negativní reakce na jeho osobu tragédii. To znamená, že nemá rád sám sebe. Hysterici mohli být v dětství svými rodiči nepřiměřeně uráženi, odmítáni, nebylo jim věnováno dostatek pozornosti. Z toho tedy často pramení jejich nápadné chování, jejich snaha za každou cenu získat pozornost. Potřebují cítit, že je okolí přijímá, protože nepřijímají sami sebe. Určitě jste si všimli podobnosti s dalšími poruchami osobnosti. Např. lidé s narcistickou poruchou trpěli v dětství také odmítáním ze strany rodičů, rozdíl je ale v tom, že se s tím vyrovnávají jinak. Stejně jako hysterici se snaží vzbudit pocit, že jsou silní a spokojení se sebou, ale jiným způsobem. Narcista chce být obdivovaný především pro svou moc, inteligenci, má potřebu ostatní shazovat a stále si dokazovat, že je "nejlepší". Hysterik se oproti tomu snaží přitáhnout pozornost především perfektním, zajímavým a přitažlivým vzhledem a nápadným chováním. Kromě toho jsou ale i chvíle, kdy naopak chce, aby ho druzí viděli jako zranitelného, jako "oběť", "chudáka". Mění své chování podle toho, co podle něj v dané situaci nejvíc upoutá pozornost, z čeho získá prospěch.

Někteří rodiče hysteriků se dítěti dostatečně nevěnovali z toho důvodu, že dávali přednost jeho sourozencům. Díky boji mezi sourozenci se tito lidé naučili lépe manipulovat a ovládat druhé. Pokud se rodič více věnoval více svému synovi než dceři, může se stát, že dcera proto podvědomě vyhledává pomstu, vidí v mužích konkurenci (např. v zaměstnání) a podle toho se k nim chová. Chce být uznávanější a oblíbenější než oni, hádá se s nimi, ponižuje je nebo proti nim poštve ostatní.
Hysterik se může chtít mstít i rodičům. Pokud otec zanedbával dceru, dcera podvědomě zaujme negativní postoj vůči mužům obecně a projeví se to třeba tak, že nevědomky ubližuje svému partnerovi.


Hysterik hledá potvrzení sebe sama a toho, že má hodnotu, u druhých. Protože se u něj pocit sebelásky a vlastní hodnoty nevytvořil v dětství, i když získá pozornost, uznání a lásku, často mu to nestačí. Pořád dokola o sobě pochybuje, pořád dokola vyžaduje od druhých pozornost a důkazy o tom, že za něco stojí. Proto se jeho chování nemění.


I tito lidé však mají šanci se vyléčit. Pokud pochopí, že jejich chování a prožívání není v pořádku, pokud přestanou ze všeho vinit druhé. Pokud se budou snažit dívat na svou situaci reálně, objektivně a porozumět svému psychickému problému.

Hysterie, histrionská (hysterická) porucha osobnosti (1. část)

30. září 2012 v 19:34 | Alcië |  Psychologie
Když někoho označíte jako "hysterického" nebo "hysterku" apod., myslíte tím především, že dělá často scény, projevuje až přehnaně emoce, především vztek, a je těžké se s ním dohodnout. V podstatě by se dalo říct, že i z psychologického hlediska můžeme tímto způsobem popsat člověka, který má hysterickou strukturu osobnosti.
Je ale rozdíl mezi hysterií jako osobnostní vlastností - způsobem, kterým se někteří "vypořádávají" s problémy a histrionskou poruchou osobnosti (dříve se jí říkalo hysterická, někteří psychologové dosud preferují tento název). U lidí s histrionskou poruchou se znaky hysterie projevují v extrémní míře, což dělá jejich život velmi složitým, až neúnosným, ale oni sami to nevnímají. Jako u ostatních poruch osobnosti jsou přesvědčení o své pravdě a o tom, že za jejich neštěstí a nezdary v mezilidské komunikaci může jen a jen okolí.



Jak tedy poznáme člověka s histrionskou poruchou?

Často jsou takoví lidé opravdu dobře rozeznatelní už na první pohled - mnozí z nich působí už od pohledu nepřehlédnutelným dojmem, extravagantně, nápadně. Samozřejmě ne každý takto působící člověk musí mít poruchu osobnosti - já jsem třeba několik let upřednostňovala výrazný, originální styl oblékání a byla jsem tím nápadná, ale histrionskou poruchu nemám ;). Pokud se ale takový člověk začne záhy i projevovat velmi nápadně, hlučně, i v situacích, kdy tomu nemá důvod nebo kdy je to dokonce nevhodné, kdy je z jeho chování poznat, že na sebe zkrátka za každou cenu chce upozornit, být středem pozornosti.... je pravděpodobné, že jste potkali hysterika. Jako typický příklad uváděl H. P. Röhr ženu, která přijde se svým synem do čekárny lékaře, hned v prvních vteřinách ho velmi hlučně pochválí, tak, že to přitáhne pozornost všech v místnosti. Potom pozdraví známou, kterou viděla jednou v životě, jako by to byla její blízká přítelkyně, tímto způsobem s ní i dál komunikuje. Během pár minut si celá čekárna vyslechne mnoho příhod, protože tato žena ani chvíli nemlčí. Vypráví stále velmi nahlas, projevuje se teatrálním způsobem, rozmáchle gestikuluje, chová se až příliš emotivně, dramatizuje a přehání - působí spíš, jako by hrála divadlo.
Lidé s touto poruchou osobnosti zkrátka nenesou, když nejsou středem pozornosti. Proto se stále projevují tak, aby pozornost získali. Nevnímají, že v určitých chvílích není vhodné chovat se nápadně.
Hlavně ženy na sebe rády upozorňují také nápadně sexy oblečením a líčením, snaží se za všech okolností vypadat perfektně a pokud možno nepřehlédnutelně.
Starost o vzhled a snaha se líbit je samozřejmě do určité míry normální a běžná, ale u hyteriků často překračuje veškeré meze. Někteří si dělají přehnanou starost kvůli každému detailu, který narušuje jejich dokonalost - např. kvůli jednomu malému pupínku, kterého si ostatní ani nevšimnou.



Život ve vlastním světě fantazie, vztahy

Hysterici jsou často "mimo" realitu. Jsou sobečtí a vyžadují od okolního světa, aby jim splnil pokud možno hned jejich požadavky, aby se ostatní chovali podle jeho představ. Dokáže je vytočit sebemenší nepochopení nebo odmítnutí ze strany ostatních, které by mnoho lidí jen přešlo s úsměvem. Často vyvolávají hádky, i když k tomu nemají žádnou objektivní příčinu. Jsou se sebou ve skutečnosti nespokojení a cítí prázdnotu, aby unikli takovým stavům, vytvoří konflikt - radši se celý víkend hádají s partnerem, než aby se podívali do sebe, na příčinu své nespokojenosti, svého vzteku.

Co se vztahů týče, vysní si často "ideálního" partnera, který jim snese modré z nebe, který nemá žádné chyby a špatné vlastnosti. Když navážou vztah, většinou ze začátku vidí partnera jako ideálního, protože ho tak zkrátka vidět chtějí. Později začnou ztrácet iluze, ale nejdřív nechtějí rozchod - snaží se partnera ovládat, aby jim poskytl to, co potřebují, aby se choval podle jejich představ... aby jim hlavně věnoval co nejvíc pozornosti. Jsou velmi manipulativní, dokáží ovládat prostřednictvím pláče, scén a výhrůžek. Když je chce partner opustit, někteří vyhrožují i sebevraždou. Vědomí, že je chce někdo opustit, je pro ně nesnesitelné.

Nedokáží se podívat na svůj vztah objektivně a uznat, že jeho rozpad nezpůsobil jen partner, ale také oni - svými přemrštěnými požadavky, sobectvím, nespravedlnivým obviňováním, zveličovním problémů, citovým vydíráním apod. Jejich obranným mechanismem je vytěsnění - cokoli, co je pro ně "nepohodlné", co nechtějí vidět, zkrátka vypustí z hlavy.
I v tom případě, pokud se jim partner podřizuje, jim to nestačí a chtějí stále víc - ani obětavý partner jim není dost dobrý. A tak střídají vztahy, hledají stále něco nového, lepšího, ale nic jim nestačí...sami vlastně ani nevědí, co hledají.

Jejich přehnaná fantazie se týká i budoucnosti, ze které mají obavy (něteří vymýšlejí katastrofické scénáře, co všechno by se mohlo stát...) a také nemocí. Mohou patřit mezi hypochondry, kteří jsou přesvědčení o své nemoci, přestože podle lékařských vyšetření jsou zdraví. Nebo můžou (spíše nevědomě) využívat symptomů jako dalšího prostředku k manipulaci s okolím - někdy si vynucují pozornost právě tím, že si stěžují na zdravotní problémy a chtějí, aby to okolí stále řešilo a staralo se o ně.


Konverzní symptomy

Jiným důvodem jejich častých návštěv lékařů můžou být i tzv. konverzní symptomy. (Tyto symptomy se ale vyskytují u lidí bez této poruchy.) Jedná se o tělesné příznaky, u kterých lékaři nezjistili žádnou fyzickou příčinu. Mají čistě psychický původ a souvisí právě i s vytěsněním - psychický problém se stane nevědomým a projeví se na tělesné úrovni - jako bolesti, v některých případech třeba i jako ochrnutí, oslepnutí apod.

Seriál In treatment

28. září 2012 v 14:48 | Alcië |  Psychologie
Pokud se zajímáte o psychologii a psychoterapii, doporučuju vám tenhle seriál :). Má tři série, zatím jsem u druhé a jsem z něj nadšená.
Hlavní postavou je psychoterapeut Paul, děj se odehrává převážně v rámci psychoterapií s jednotlivými pacienty. Problémy, se kterými se tito pacienti potýkají, nejsou většinou nijak vzácné, a proto se do nich divák snadno vcítí, je pravděpodobné, že mnoho lidí se aspoň v jednom z pacientů částečně najde.

Zajímavým pacientem je např. Alex, navenek sebevědomě, až arogantně působící muž, do kterého by podle jeho vystupování mnoho lidí určitě neřeklo, že má nějaký problém. I před Paulem se snaží působit silně a lhostejně, vlastně i sám před sebou. Až v průběhu terapie postupně nachází cestu ke svým skutečným pocitům a problémům, které mají u něj kořeny v dětství.
Dalšími pacienty Paula jsou manželé, jejichž vztah je komplikovaný a během terapie se rozhodují, zda spolu zůstanou nebo se rozvedou.
Jedna z pacientek, hezká, inteligentní a citlivá Laura, je nešťastná v partnerském vztahu a zamiluje se do Paula.

Z první série jsem měla zvlášť ráda šestnáctiletou Sophii. Přišla na terapii původně proto, že potřebovala psychologický posudek o tom, zda má sklony k sebevraždě. Srazilo ji auto a téměř všichni v jejím okolí byli přesvědčeni o tom, že se nejednalo o nešťastnou náhodu, ale o pokus o sebevraždu. Sophie je nejdřív velmi nepřístupná, nechce se jí mluvit o sobě, ale po nějaké době začne Paulovi věřit a svěřovat se mu. Postupně mezi nimi vznikne přátelský vztah a psychoterapie Sophii velmi pomůže.
Z druhé série mě zatím nejvíc zaujla April. Zatím je právě ona pacientkou, ve které jsem se nejvíc našla já - mám s ní společné určité povahové vlastnosti, rozumím jejímu přístupu k ostatním i k sobě, protože to vnímám podobně.

Kromě toho, že psycholog Paul pomáhá svým pacientům, sám má problémy v osobním životě. Část seriálu je věnována jeho problémům a osobním záležitostem, což je další důvod, proč jsem si ten seriál tak moc oblíbila. Ukazuje psychoterapeuta reálně, neidealizuje ho, vystupuje zde jako člověk, který řeší totéž co všichni ostatní, který někdy sám potřebuje pomoc a radu.




Hraniční porucha osobnosti

18. září 2012 v 21:30 | Alcië |  Psychologie
Někdo si možná pamatuje, že jsem před nějakou dobou psala o poruchách osobnosti. K hraniční jsem se chtěla už docela dlouho dostat, ale zároveň se mi moc nechtělo začít o ní psát, protože není jednoduché ji vysvětlit.

Podle psychologů je to úplně "nejpodivnější" porucha ze všech a lidi, kteří jí trpí, charakterizuje hlavně to, že je těžko lze identifikovat, zařadit, pochopit i v rámci jiných poruch osobnosti. Zároveň ji ale psychologové stále častěji diagnostikují. Proč? Nalepí radši na člověka nálepku "hraniční porucha", pokud mu nerozumí a nechce se jeho diagnózou dále zabývat? Vypadá to, že v některých případech tomu tak pravděpodobně je. Znám lidi, kterým byla diagnostikovaná, ale tahle diagnóza se mi u nich vůbec nezdá.

Začnu nejdřív tím, jak porucha vzniká. Jako většina poruch osobnosti vzniká na základě raného dětství, přestože je možné ji diagnostikovat až v rané dospělosti.
Lidi, kteří mají hraniční poruchu, byli jako malé děti od nejútlejšího věku rodiči odmítány. Zde vidíte trochu podobnost s narcismem. U narcismu byla ale hlavním tématem sebedůvěra, kterou těmto lidem v raném dětství nedodávali rodiče. Lidé s hraniční poruchou můžou také trpět nedostatkem sebevědomí, ale nezakryli ho maskou namyšlenosti, které navíc sami věří. Projevují se jiným způsobem.

Hlavním problémem je, že v období, kdy se malé dítě upíná k rodiči, neměli ke komu se upnout. Nebyla zde opora, láska, přijetí...vlastnosti, které by měli rodiče mít. Mohli být např. nechtěnými dětmi nebo naopak vytouženými potomky, kteří ale už hodně brzo nesplnili očekávání rodičů, a tak je odmítli. Nebo mohli být dětmi svobodných matek, které musely pracovat a neměly už pak na dítě dostatek času ani energie. Proto u nich až do dospělosti zůstala touha k někomu se připoutat, v někom hledat TOTÉŽ, co se jim nedostalo v raném dětství. Proto se např. k partnerům ze začátku chovají tak, že jsou na nich extrémně závislí, stále je potřebují, doslova na nich visí a vidí v nich jen to dobré - ztělesnění lásky a péče, jaké vidí malé dítě v rodičích. Nedokážou vnímat druhé reálně. Nejprve proto vidí partnera tímto způsobem, ale poté, většinou brzy po navázání vztahu, se jejich vnímání úplně obrátí a začnou partnera vidět naopak v úplně černých barvách. To už se totiž projeví jejich zkušenost odmítnutí - vědí, že je odmítli rodiče, a proto mají v podvědomí zakódováno, že každý se určitě musí chovat stejně jako jejich rodiče, každý je musí odmítnout, každý musí být "stejně zlý jako rodiče". Vidíte, že lidi s hraniční poruchou se nenaučili vůbec uvažovat dospělým, vyzrálým způsobem, co se druhých lidí a vztahů týče. Jejich myšlení zůstalo v tomhle směru "zaseklé" v období, které pro ně bylo náročným, což u nich bylo bohužel už rané dětství. Stále se točí v těchto extrémech - chvíli někoho bezvýhradně milují, poté ho nenávidí a tu nenávist může vystřídat opět láska... aniž by toho člověka znali nebo vycházeli z jeho objektivních povahových vlastností. Většinou jim chybí empatie a nerozumí druhým, ale ani sobě.

Jejich chování se vyznačuje rychlými změnami, chvíli můžou na někoho křičet, chovat se agresivně a po nějaké době se chovají k té samé osobě naopak láskyplně. Podobně nestabilní bývají i jejich emoce a hodnoty. Může se u nich střídat velmi rychle smutek a osamělost s povznesenou náladou nebo pocity prázdnoty... Tyto změny nejsou ale tak extrémní jako u bipolární poruchy, takže tyhle příznaky je třeba odlišit.
Co se hodnot týče, často je mění nebo v nich mají zmatek, jsou nejistí ohledně své budoucnosti, nedokážou se rozhodnout, co studovat, jakému povolání by se chtěli věnovat, můžou mít trvale nejistotu co se týče sexuální orientace apod...
Myslím, že tenhle aspekt hraniční poruchy přispívá k tomu, že bývá tak často diagnostikovaná, zvlášť mladým lidem... Podle mě by se ale psychologové měli vyhnout unáhleným diagnózám, doufám, že většina z nich to dělá. Pro mladé lidi je obecně často typické, že v sobě mají zmatek, nejsou si jistí, co chtějí dělat atp, ale do určité míry je to normální. Mladý člověk, který má své problémy, ať už jakékoliv, nepotřebuje ještě další problém navíc - řešit, jestli teda opravdu má nebo nemá hraniční poruchu. Důležité je proto zaměřit se na jeho dětství, mezilidské a partnerské vztahy - to jsou aspekty, podle kterých se hraniční porucha snadno odliší od "normální, zdravé" nejistoty a nerozhodnosti.

Kdybych byla...

12. září 2012 v 19:03 | Alcië |  Zábava
Řetězák, který koluje na blozích... Taky jsem si ho zkopírovala ;)

Kdybych byla planeta, byla bych... Venuše
Kdybych byla místo, byla bych... Poušť
Kdybych byla věc, byla bych... lapač snů
Kdybych byla nábytek, byla bych... pohodlné křeslo
Kdybych byla kusem oděvu, byla bych... gotické nebo vílí šaty
Kdybych byla část těla, byla bych... uši
Kdybych byla dárek, byla bych... hodiny z Izraele s hebrejskými číslicemi B-)
Kdybych byla hra, byla bych... tragédie
Kdybych byla sport, byla bych... krasobruslení
Kdybych byla barva, byla bych... černá
Kdybych byla vzpomínka, byla bych... depresivní vzpomínka
Kdybych byla myšlenka, byla bych... depresivní myšlenka :D
Kdybych byla cit, byla bych... melancholie
Kdybych byla otázka, byla bych... zvědavá otázka ;)
Kdybych byla odpověď, byla bych... rozporuplná odpověď ;D
Kdybych byla slovo, byla bych... nic
Kdybych byla smysl, byla bych... sluch
Kdybych byla zvířetem, byla bych... kočka
Kdybych byla strom, byla bych... třešeň ;)
Kdybych byla květinou, byla bych... fialka
Kdybych byla dopravní prostředek, byla bych... letadlo
Kdybych byla auto, byla bych... sanitka
Kdybych byla písnička, byla bych... Breathe no more
Kdybych byla kniha, byla bych... Na Větrné hůrce
Kdybych byla pohádková bytost, byla bych... víla
Kdybych byla animovanou postavičkou, byla bych... nevim :DD
Kdybych byla film, byla bych... Hodiny
Kdybych byla televizní pořad, byla bych... horor :D
Kdybych byla jídlo, byla bych... falafel!!!:D
Kdybych byla zelenina, byla bych... paprika
Kdybych byla ovoce, byla bych... třešeň ;)
Kdybych byla sladkost, byla bych... zmrzlina
Kdybych byla zmrzlina, byla bych... třešňová :D
Kdybych byla nápoj, byla bych... piňa colada
Kdybych byla parfém, byla bych... lesní vůně
Kdybych byla ročním obdobím, byla bych... podzim
Kdybych byla měsíc, byla bych... listopad
Kdybych byla dnem, byla bych... pondělí
Kdybych byla denní doba, byla bych... půlnoc :)
Kdybych byla počasí, byla bych... déšť, vítr a mlhy v Irsku
Kdybych byla živel, byla bych... voda
Kdybych byla člověk, byla bych... já :D