Hraniční porucha osobnosti

18. září 2012 v 21:30 | Alcië |  Psychologie
Někdo si možná pamatuje, že jsem před nějakou dobou psala o poruchách osobnosti. K hraniční jsem se chtěla už docela dlouho dostat, ale zároveň se mi moc nechtělo začít o ní psát, protože není jednoduché ji vysvětlit.

Podle psychologů je to úplně "nejpodivnější" porucha ze všech a lidi, kteří jí trpí, charakterizuje hlavně to, že je těžko lze identifikovat, zařadit, pochopit i v rámci jiných poruch osobnosti. Zároveň ji ale psychologové stále častěji diagnostikují. Proč? Nalepí radši na člověka nálepku "hraniční porucha", pokud mu nerozumí a nechce se jeho diagnózou dále zabývat? Vypadá to, že v některých případech tomu tak pravděpodobně je. Znám lidi, kterým byla diagnostikovaná, ale tahle diagnóza se mi u nich vůbec nezdá.

Začnu nejdřív tím, jak porucha vzniká. Jako většina poruch osobnosti vzniká na základě raného dětství, přestože je možné ji diagnostikovat až v rané dospělosti.
Lidi, kteří mají hraniční poruchu, byli jako malé děti od nejútlejšího věku rodiči odmítány. Zde vidíte trochu podobnost s narcismem. U narcismu byla ale hlavním tématem sebedůvěra, kterou těmto lidem v raném dětství nedodávali rodiče. Lidé s hraniční poruchou můžou také trpět nedostatkem sebevědomí, ale nezakryli ho maskou namyšlenosti, které navíc sami věří. Projevují se jiným způsobem.

Hlavním problémem je, že v období, kdy se malé dítě upíná k rodiči, neměli ke komu se upnout. Nebyla zde opora, láska, přijetí...vlastnosti, které by měli rodiče mít. Mohli být např. nechtěnými dětmi nebo naopak vytouženými potomky, kteří ale už hodně brzo nesplnili očekávání rodičů, a tak je odmítli. Nebo mohli být dětmi svobodných matek, které musely pracovat a neměly už pak na dítě dostatek času ani energie. Proto u nich až do dospělosti zůstala touha k někomu se připoutat, v někom hledat TOTÉŽ, co se jim nedostalo v raném dětství. Proto se např. k partnerům ze začátku chovají tak, že jsou na nich extrémně závislí, stále je potřebují, doslova na nich visí a vidí v nich jen to dobré - ztělesnění lásky a péče, jaké vidí malé dítě v rodičích. Nedokážou vnímat druhé reálně. Nejprve proto vidí partnera tímto způsobem, ale poté, většinou brzy po navázání vztahu, se jejich vnímání úplně obrátí a začnou partnera vidět naopak v úplně černých barvách. To už se totiž projeví jejich zkušenost odmítnutí - vědí, že je odmítli rodiče, a proto mají v podvědomí zakódováno, že každý se určitě musí chovat stejně jako jejich rodiče, každý je musí odmítnout, každý musí být "stejně zlý jako rodiče". Vidíte, že lidi s hraniční poruchou se nenaučili vůbec uvažovat dospělým, vyzrálým způsobem, co se druhých lidí a vztahů týče. Jejich myšlení zůstalo v tomhle směru "zaseklé" v období, které pro ně bylo náročným, což u nich bylo bohužel už rané dětství. Stále se točí v těchto extrémech - chvíli někoho bezvýhradně milují, poté ho nenávidí a tu nenávist může vystřídat opět láska... aniž by toho člověka znali nebo vycházeli z jeho objektivních povahových vlastností. Většinou jim chybí empatie a nerozumí druhým, ale ani sobě.

Jejich chování se vyznačuje rychlými změnami, chvíli můžou na někoho křičet, chovat se agresivně a po nějaké době se chovají k té samé osobě naopak láskyplně. Podobně nestabilní bývají i jejich emoce a hodnoty. Může se u nich střídat velmi rychle smutek a osamělost s povznesenou náladou nebo pocity prázdnoty... Tyto změny nejsou ale tak extrémní jako u bipolární poruchy, takže tyhle příznaky je třeba odlišit.
Co se hodnot týče, často je mění nebo v nich mají zmatek, jsou nejistí ohledně své budoucnosti, nedokážou se rozhodnout, co studovat, jakému povolání by se chtěli věnovat, můžou mít trvale nejistotu co se týče sexuální orientace apod...
Myslím, že tenhle aspekt hraniční poruchy přispívá k tomu, že bývá tak často diagnostikovaná, zvlášť mladým lidem... Podle mě by se ale psychologové měli vyhnout unáhleným diagnózám, doufám, že většina z nich to dělá. Pro mladé lidi je obecně často typické, že v sobě mají zmatek, nejsou si jistí, co chtějí dělat atp, ale do určité míry je to normální. Mladý člověk, který má své problémy, ať už jakékoliv, nepotřebuje ještě další problém navíc - řešit, jestli teda opravdu má nebo nemá hraniční poruchu. Důležité je proto zaměřit se na jeho dětství, mezilidské a partnerské vztahy - to jsou aspekty, podle kterých se hraniční porucha snadno odliší od "normální, zdravé" nejistoty a nerozhodnosti.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Liánek Liánek | Web | 18. září 2012 v 21:57 | Reagovat

Teda, to jsi vysvětlila nádherně poutavě a srozumitelně. :*

2 Liánek Liánek | Web | 18. září 2012 v 22:04 | Reagovat

Navíc jsem se několikrát lekl, že mám hraniční poruchu osobnosti, ale s dalším "příznakem" už to nesedělo...

3 grey.t grey.t | E-mail | Web | 19. září 2012 v 18:33 | Reagovat

Krásně napsané, díky za objasnění, moc jsem nevěděl, co to je vlastně za poruchu.

Co se týče toho zmatku a nejistoty, kterou jsi zmínila na konci článku, tak mi přijde, že to je právě problém dnešní psychologie a vůbec celé doby - že po mladých lidech se vyžaduje, aby měli jasno, co chtějí dělat po zbytek života, aby si tím byli jistí, aby už během střední školy (a možná ještě dřív) začli být cílevědomí a šli si za jedním neměnným cílem. Jenže spousta mladých, možná i většina, to tak nemá, není si jistá, co chce dělat - vždyť během střední školy teprve objevuje různé směry, kterými by se mohli vydat a to prakticky až do posledního ročníku, kdy se vyučuje například filosofie. Přijde mi prostě uhozené mít na lidi takové přehnané požadavky. Já například chci studovat hrozně moc oborů, protože mě zajímá spousta věcí. Vysokou školu můžu ale studovat jen jednu (resp. můžu jich studovat víc, ale bylo by to náročné a stejně bych nedokázal studovat najednou třeba pět různých oborů). Takže tak. Na druhou stranu třeba právě u psychologie se vyžaduje, aby uchazeč o studium měl už docela dlouho rozhodnuté, že chce psychologii studovat a věnoval se co nejvíc přípravě, takže i tam je možná původ toho, že psychologové chápou tu nevyhraněnost a nerozhodnost mladého dospělého, který má otevřené stále skoro všechny dveře a moc se mu nechce vybrat jen jedny a všechny ostatní zavřít, jako příznak hraniční poruchy. A to je docela škoda.
Ale doufejme, že jsou to jen ojedinělé případy předčasné diagnózy :)

Ale jinak opravdu pěkný a výstižný článek :)

4 Alcië Alcië | Web | 19. září 2012 v 20:36 | Reagovat

[3]:
Díky za komentář...:)

Přesně tak...

Jinak dřív mi taky vadilo to, že je reálný studovat jen jeden obor a naplno se mu věnovat, jednu dobu jsem si plánovala, že budu studovat třeba tři školy zároveň..:DD To jsem byla ještě naivní :-D

5 maja maja | 20. února 2013 v 11:25 | Reagovat

Krásně vysvětlené! Sama mám tu poruchu diagnostikovanou...jsem ráda, že existujou lidi, kteří to chápou, i když žádnou "poruchu" nemají. mějte se, ahoj

6 na-vlnach na-vlnach | Web | 8. dubna 2015 v 22:26 | Reagovat

Možná jsme každý někdy tak trochu "Hraniční"... založila jsem blog věnující se tématu - http://na-vlnach.blog.cz/

7 Josef Josef | E-mail | 3. května 2015 v 23:01 | Reagovat

[1]:
Hraniční  porucha  ne  nediagnostikuje  podle  toho jestli  má  mladý  člověk o  sobě  jasno  nebo  jaké  měl  dětství,  diagnostikuje  se  podle  specifického  způsobu  myšlení, který  je  pro tyto lidi  typický  a prozrazuje vývojovou  poruchu  mozku.  Článek jako  takový  není  špatný  a  mnohé  věci  autorka  vysvětluje elegantně , ale v hodnocení  psychoterapeutů se autorka  mýlí

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.