Srpen 2012

Typy schizofrenie

24. srpna 2012 v 19:51 | Alcië |  Psychologie
Paranoidní schizofrenie

Je to nejčastější typ schizofrenie. Začíná se projevovat většinou mezi 18 a 21. rokem nebo mezi 24. a 26. rokem. Mezi typické příznaky patří hlavně halucinace - sluchové, zrakové, čichové... U většiny lidí převažují sluchové. Dále se u tohoto typu schizofrenie objevují paranoidní bludy - nereálné představy o tom, že vás někdo sleduje, pronásleduje, chce vám uškodit, atp. Např. Nathan v Sophiině volbě, který trpí tímto typem schizofrenie, je často přesvědčený o tom, že ho Sophie podvádí, přestože pro to nemá žádné důkazy.


Simplexní schizofrenie

O ní už jsem psala, projevuje se tzv. negativními příznaky (nedostatek vůle, emocí, anhedonie, apatie atd.)


Katatonní schizofrenie

Tento typ je nápadný změnami v motorice. Pacient najednou např. ztuhne a nehýbe se nebo dlouho vůbec nepromluví. (Téměř) vždy se tak projevuje proto, že mu to přikazují hlasy.


Hebefrenní schizofrenie

Projevuje se už v hodně mladém věku, mezi 15.-17. rokem. Jako první se objeví negativní příznaky, až později pozitivní (halucinace, bludy).

Moje automatická kresba

20. srpna 2012 v 23:31 | Alcië |  Psychologie
Dám sem pár obrázků, které vznikly automatickou kresbou... To znamená spontánně, intuitivně, ne vědomě. Dala jsem před sebe papír, pastelky a vzala tu, u které jsem měla pocit, že ji mám teď zrovna použít. Nechala jsem tomu volný průběh, nepřemýšlela nad tím, co kreslím. Obrázky sice nemají uměleckou hodnotu, ale jsou odrazem mého nevědomí. Někdy mi třeba můžou pomoct :). Ale momentálně jim moc nerozumím.

Dávám je sem hlavně pro představu, jak může automatická kresba vypadat. Ale samozřejmě u každého bude jedinečná :)






Bytostné Já

18. srpna 2012 v 21:00 | Alcië |  Psychologie
Bytostná Já je jedním z archetypů, o kterých mluvil C. G. Jung.
Pro každého člověka je velmi důležité, protože vytváří naši osobnost - její vědomou i nevědomou část. Menší část Bytostného Já je vědomá, většina leží v nevědomí. Bytostné Já je archetypem celistvosti - sjednocuje protiklady, další archetypy. V širším slova smyslu by se dalo říct, že ho tvoří v podstatě všechny archetypy, nebo že ono všechny archetypy sjednocuje.

Jako jeden ze symbolů Bytostného Já viděl Jung Ježíše Krista. Nepopíral žádný aspekt náboženství, jen vykládal víru trochu jiným způsobem, založeným na psychologii. Tvrdil, že jedním z důvodů, proč má mnoho lidí tendenci věřit v Ježíše, je to, že je na něm fascinuje to, co mají sami v sobě. Neznamená to, že by každý člověk byl tak moudrý, vědomý a láskyplný. Ale všichni lidi tuhle část osobnosti mají v sobě, jen o tom někteří nevědí.

Podle Junga je jedním z našich cílů v životě stávat se vědomějšími - tzn. odhalovat ty části Bytostného Já, které jsou ukryty v nevědomí. Můžeme toho docílit pomocí výkladu snů, aktivní imaginace nebo třeba umění. Čím větší část Bytostného Já se stává vědomou, tím moudřejší člověk je. Tím lépe dokáže řešit problémy, používat intuici... Nevědomí je část nás, která nám může ukázat cestu v různých složitých situacích, se kterými dosud nemáme zkušenosti - a když se nevědomé části osobnosti stanou vědomými, leccos nám to ulehčuje. Jako příklad můžu uvést Junga - byl docela dost vědomý a díky tomu byl pro psychologii velkým přínosem.

Co se týče Krista, jinými slovy, hodně zjednodušeně řečeno, můžeme říct, že Bytostné Já je něco jako Bůh v nás. Boha nemusíme hledat mimo sebe, máme ho uvnitř sebe. Jung označoval jako mystiky ty, kteří poznali věci, které jsou pro většinu z nás skryté, které se nacházejí v nevědomí.

Dalším symbolem Bytostného Já je třeba ještě tao - tao je neuchopitelné, všeobsažné, plné protikladů. Podstatu Bytostného já proto vystihuje asi nejlépe. Bytostné já skutečně obsahuje vše, i stínové stránky. Proto je jeho dalším symbolem had. Zvíře, které podle symboliky ztělesňuje protiklad stínu a světla, nižších stránek osobnosti, hmotu a zároveň duchovno.

Mezi symboly Bytostného Já řadíme i mandalu. Je logické, že právě kruh vyjadřuje celistvost. Jung si všiml toho, že často kreslí mandalu např. schizofrenici. U schizofreniků totiž dochází k rozštěpení Bytostného Já. Proto má jejich psychika tendenci "znovu ho sjednotit". V jejich kresbách se objevují různorodé, často chaotické motivy, které jsou ale zahrnuty do kruhu - mandaly.

Bytostné Já můžeme chápat jako kvaternitu - čtyři vzájemně propojené prvky. Zde Jung opět zdůrazňuje sjednocení protikladů.
Jako kvaternitu lze chápat i psychické funkce - myšlení, vnímání, cítění a intuici. Znázorňují je např. symboly apoštolů. Jan je zobrazen jako orel, Lukáš jako být, Marek jako lev...tedy všechno jsou to zvířata, až na Matouše, který je zobrazen jako člověk nebo anděl. 3 tyto symboly jsou si podobné, ale jeden se liší. Stejně tomu je u psychických funkcí, z nichž jedna je vždy méněcenná - používáme ji nejméně, máme ji nejméně rozvinutou. Tato funkce je pro nás proto branou do neznáma - cestou, jak se spojit s nevědomím.

Hezký večer přeje
Had.

Nový vzhled ;)

18. srpna 2012 v 1:49 | Alcië |  co mi leží na srdci...
Už jsem si nemohla pomoct ;). Předchozí vzhled jsem zde měla už moc dlouho a přestával mě bavit... Co říkáte na nový? Ještě ho možná trochu doladím, ale jsem vcelku spokojená ;). Připadá mi docela dost vodnářský B-). Můžete hlasovat v anketě, jestli se vám líbí :D

A jde se spát...B-)

vodnář peronův

druhé já

10. srpna 2012 v 20:35 | Alcië |  Příběhy
Po chvíli se cítila tak trochu jako v jiném světě. Slyšela i ty nejtišší zvuky. Jako by i její kroky měly ozvěnu, každý okamžik, kdy se její baleríny dotkly země, zněl. Jako by byl hlasitý.

Tak takové to je...

Každý okamžik, kdy se vítr dotkl lístku, rozezněl celý les. Nevěděla, zda ještě dokáže jít rovně. Svět kolem se točil, jako by právě sesedla z kolotoče na pouti. Vzpomněla si na ten pocit. Na ty chvíle opojení, radosti a lehkosti, které zažívala v dětství. Dvanáct let jejího života uplynulo jako nic, ale těch dalších devět jako by trvalo nesrovnatelně déle. Kdyby řekla, že celých devět let bylo peklo, lhala by. Střídala se období většího a menšího pekla. Jednou za dlouhou dobu přišlo i období klidu, ale dlouho nezůstalo. Zanechalo jen závan podzimního deště, vůni jara nebo odlesk zimy. Lehký vánek léta. Nezáleželo na ročním období. Nezáleželo na tom, co se dělo za okny. Co se dělo za membránami těla. Za očima. Pod hladinou byla sopka, neutišitelná, nepředvídatelná. Nikdy nedokázala říct předem, kdy vybuchne příště. Kolik žhavé lávy vyplivne. Nikdy nedokázala odhadnout, kolik toho příště zničí. A přitom byla její součástí. Nesnažila se snad dostatečně, aby ji poznala? Měla snad podvědomě strach?

Pohlédla na své ruce. Zdálo se jí, že kůže bledne. Jako by se pomalu stávala průsvitnou. Zasmála se. Tak tiše, že ji jen stromy mohly slyšet. A přesto v jejích uších zněla ozvěna smíchu, mnohem hlasitější, slyšela, že se line celým lesem. Na chvíli dostala dokonce strach, že ji může někdo zaslechnout.

Tak takové to je...

Sopka po sobě nakonec nezanechala nic. Zanechala tělo bez duše, oči bez života. A tajemství. Jedno velké, tíživé tajemství, které skrývala přede všemi.

Usedla pod strom, když si všimla, že se k ní někdo blíží. Mezi stromy se proplétala postava v bílých, ale špinavých a potrhaných šatech. Měla tmavé, téměř černé vlasy, které vypadaly, jako by byly z části spálené.

"Kdo jsi?" zašeptala, protože neměla sil mluvit nahlas. Dolehla k ní mohutná ozvěna.
Postava mlčela, jen se pomalu blížila k ní.
Rozpoznala v ní vlastní rysy tváře, výraz očí. Ale neměla strach. Málokdy dokázala být vystrašená. Ve chvílích, kdy se jiní bojí, cítila to, co téměř vždy...lhostejnost. Prázdno. Nic.
"Co ode mě chceš? Potřebuju klid." řekla jen.

"Jo, to vidím," zasmála se ironicky postava. V jejích očích se objevil záblesk života. Ne, není to možné, to se mi určitě jen zdá.
"Myslíš?" řekla postava, jako by jí četla myšlenky.
"Ty jsi...ty jsi já, že ano?"
"A kdo si myslíš, že bych byla?"
"Přízrak. Halucinace."
"Vidíš to zrcadlo?"
"Jaký zrcadlo?"
"To, co je mezi námi."
"Aha...dobře, teď mě nech prosím v klidu. Zbývá mi tak maximálně hodina života a je mi dobře, poprvý po několika letech..."
Postava neodešla, naopak si sedla vedle ní, opřela se o nejbližší strom. "Můžu tu hodinu prožít s tebou?"
"Tak dobře, když jinak nedáš...jen buď prosím aspoň chvíli ticho."
Postava přikývla.

A ona začala vidět různá světýlka, světelné provázky, které vedly od jednoho stromu ke druhému, od stromů k obloze. Ucítila ruce, které se jí dotkly na ramenou. Její odraz to ale nebyl. Ty ruce byly neviditelné. Měla pocit, že vedou od kmenu stromu. Zároveň ucítila příliv krásné, teplé energie.
"Takové to kdysi bylo..." zašeptala, už téměř neslyšitelně.
"Já vím," ozvalo se od vedlejšího stromu.
"Neříkala jsem ti, abys byla zticha?"
"Chvíli jsem zticha už byla."
"Tak prosím o další chvíli..."
"Sama jsi začala rozhovor."
"Hele, nepřipadá ti to trochu praštěný, bavit se sama se sebou?"
"Jsem ráda, že mě aspoň slyšíš. Ignorovala jsi mě tak hrozně dlouho. Přehlížela jsi mě. Teď ti můžu říct aspoň to, že děláš chybu." Postava se jí dívala zpříma do očí, její pohled pálil. "Kolik jsi jich snědla?"
"Čeho?"
"No těch prášků. Čeho asi?"
"Hmm... asi 100."
"Tyjo. Tak to by už mohlo stačit...do háje."
"Pořád ti nerozumím. Vždyť jsi já. Jak to, že nechceš, abych umřela?"

Postava už nic neříkala, jen se jí stále dívala do očí. A v nich bylo všechno. Bylo v nich tolik života, že to až bolelo. Po chvíli pochopila.
"Byla jsi celou dobu ve mně. Část duše, která neumřela. Část, která byla hodně hluboko ukrytá, a proto jsem ji neviděla. Ty jsi ta část mě, která ještě cítí a prožívá, jen se skryla, moje vědomí o ní nevědělo..."
"Ano." Postava vstala a její oči se začaly plnit slzami. Stejně jako oči té druhé, která stále seděla pod stromem.
"Brečím, jak je to možné...většinou nemůžu..."
Snažila se vstát, ale nešlo to.
"Jen klidně seď, jdu pro pomoc..."
"Počkej, nechci pomoc...chci tebe...proč tě vidím až teď? Proč ses mi dřív neukázala?"
Nechtěla jsi mě vidět. I ona už dokázala číst myšlenky svého odrazu.

A potom se vše rozplynulo. Najednou stála poblíž něčeho, co vypadalo jako její tělo. Neměla k němu už žádný vztah. Bylo pro ní něčím nedůležitým. Podívala se na své ruce. Už byly úplně průhledné. Mohla běžet, rychleji než dřív. Mohla se vznést a letět nad stromy...


"Probuďte se...probuďte se..." Jako první uslyšela hlas. Potom ucítila, jak ji někdo drží. Otevřela oči. Nad ní byla rozmazaná tvář, stromy a modrá obloha.

Psychologické filmy IV. (Poruchy osobnosti)

9. srpna 2012 v 21:27 | Alcië |  Psychologie
Narušení

Hlavní hrdinka je sedmnáctiletá holka, se kterou si rodiče nevědí rady, a tak ji pošlou do psychiatrické léčebny. Trpí depresivními stavy, má halucinace a v léčebně se dozví další diagnózu: Hraniční porucha osobnosti. Pozná tam kamarádky, z nichž každá má jiné psychické problémy a ani jejich vzájemné vztahy nejsou jednoduché. Pobyt ji ale mnoho naučí a postupně začne s psycholožkou mluvit o svých pocitech, což jí pomůže.


Psychologické filmy III. (Sebepoškozování)

9. srpna 2012 v 21:21 | Alcië |  Psychologie
Painful secrets

Film o šestnáctileté dívce, která se sebepoškozuje. Důvodem je nepřijetí ze strany okolí, hlavně spolužáků, kteří se jí vysmívají a nemají ji rádi. Ve filmu můžete vidět i (bohužel) typické reakce okolí na sebepoškozování. Její rodina je z toho zoufalá, ale neví si rady, snaží se jí pomoct nevhodným způsobem. Ani u svého přítele nenajde oporu - naopak ji odsoudí. Jediný člověk, se kterým může mluvit otevřeně, je její jediná kamarádka, která na tom sama není psychicky nejlépe, a tak jí docela rozumí. Ona ji také přesvědčí o tom, aby začala chodit k psycholožce.


Rozhovor s Lukym (hádě zlínské) pořízený v čajovně u Džoudyho ;)

3. srpna 2012 v 22:11 | Hádě pražské |  Zajímavosti
Hádě pražské: "Velevážený hade. Zaslechla jsem o tom, že jsi začal pracovat na své knize. Můžeš mi říct, o čem kniha bude?"

Hádě zlínské: "No, milé háádě, ta knížka bude hlavně hodně na úrovni. :D Mám velkou potřebu sdělit ostatním, jaké to doopravdy je, když člověk ztratí zrak a je nucen žít úplně jiným způsobem, který se naprost liší od toho tzv. normálního způsobu. Chtěl bych se podělit o to, jak těžké je fungovat v tomto světě, dělat všechny ty zdánlivě obyčejné věci, které mě ale stojí hodně námahy. Taky o tom, jakou důležitost pro mě získal lidský hlas, vůně a dotyk a jak je úlevné zavřít oči a mít možnost nevidět to, co nechci. Prostě bych nejraději nechal čtenáři doslova ochutnat prožitky z mého potemnělého světa."

Hádě pražské: "To zní zajímavě. Můžeš čtenářům zatím aspoŇ stručně přiblížit něco konkrétního z připravované knihy?"

Hádě zlínské: "To bych mohl zkusit. Třeba si zkuste představit, že potřebujete pověsit prádlo, (docela obyčejná činnost), ale nevíte, kde je zahrada, natož abyste věděli, kde jsou šŇůry, kolíčky nebo koš na prádlo,
ale jdete. Jdete do koupelny, vyndáte prádlo, dáte ho do koše... ale popdají vám tři ponožky. To je první hledání - šmátrání po špinavé zemi v kleče na kolenou, přičemž objevíte dvě další ponožky, ale nevíte, které jsou vaše a které patří vzteklému spolubydlícímu. Nevadí, jde se dál. U východu z domu hledáte boty, ale tentorkát vám je snaživá osoba neodklidila do opačného rohu místnosti. Venku pak deset minut chodíte do kruhu, pálíte se o kopřivy a sbíráte popadané prádlo potom, co jste zakopli o hadici... Pak konečně najdete zahradu, ale čert ví, kde je ta pitomá šŇůra. A tak zase hledáte a hledáte, šmátráte rukama v prostoru, málem si vypíchnete oko o větev a když to konečně najdete, trvá vám to věšení půl hodiny. Chci tím říct, že nevidomý neustále něco hledá. Hledáme hrnek s čajem, kdykoli se chceme napít, hledáme mobil asi tak dvacetkrát denně, hledáme kraj chodníku... Je to hrozně únavné. Nedávno jsem si řekl, že bych měl mít věci na stejných místech... mohlo mě to napadnout už dřív."

Hádě pražské: "Na tvým
místě bych se z toho asi zbláznila a nebo bych z toho vykvetla. Teď ti položím záludnou otázku: kdybys teď měl možnost vidět jednu jedinou věc, tak co bys viděl nejradši?"

Hádě zlínské: "A nemůžu dvě věci?"

Hádě pražské: "Dobře, hádě."

Hádě zlínské: "A můžu tři věci? Nebo pět nebo šest?..."

Hádě pražské: "Ne. :P"

Hádě zlínské: "Tak kromě nejlepší kamarádky a dvojčete, kterou asi nebudeš znát, by to určitě byla růže, pampeliška, Měsíc a duha... ale protože z těch čtyř věcí jsem asi nikdy neviděl duhu, tak by to byla ona."

Hádě pražské: "Položím ti ještě záludnější otázku: jaké máš plány do budoucna?"

Hádě zlínské: "Tak, ty víš nejlíp, že se vůbec nedokážu rozhodnout ani v tom, co si dám k večeři, natož o budoucnosti, ale... mám v plánu pomáhat lidem a jakžtakž vydržet na tomhle světě, hlavně pokud možno zapomenout na všechno zlé, co se mi stalo. A když se mi podaří aspoň občas mít radost, tak to bude fajn."

Hádě pražské: "A pověz něco o svých plánech na následující měsíce."

Hádě zlínské: "Jo, vidíš, stěhovánisko... Třetího září budu povýšen na vyšší stupeň existence. KOnečně budu víc sám sebou,
stanu se opět hádětem pražským. Budu se stěhovat do Prahy, ale netuším ještě kam. Jen vím, že to bude třetího září. Až ale budu někde bydlet, tak mám velké plány. Chci být amatérským hercem, chodit do pěveckého sboru, doučovat angličtinu, najít si práci a najít si holku... ehm. Ale kolik z toho se splní, to ví jen náš kocour a ten mi to neřekne."

Hádě pražské: "Když už jsi nakousl téma holek, tak se tě zeptám ještě na něco. Jaké máš představy o holce, se kterou bys rád chodil?"

Hádě zlínské: "Tak to už je hodně záludná otázka. :D Jsem ale skromný, chci jen, aby mě měla ráda, aby hezky voněla, aby byla chytrá, citlivá, kreativní, aby nekouřila, nepila, nejedla maso a nehulila. Ale jak říkám, nejsem náročný. :D Ale vážně... jen chci, aby mě milovala a aby bylo mezi námi něco jako souznění. Ale pro mě je těžké uvěřit tomu, že by mě někdo mohl milovat, zvlášť poslední dobou, tak nevím. Musím to probrat s tím kocourem."

Hádě pražské: "Toť vše. Díky za rozhovor. Sssss."

Hádě zlínské: "Děkuji, hadisko. Sssss."

Psychologické filmy II. (Psychoanalýza)

2. srpna 2012 v 16:41 | Alcië |  Psychologie
Nebezpečná metoda

Docela nový film, o kterém většina z vás určitě aspoň slyšela. Pár výhrad bych k němu měla, ale jsem asi moc náročná ;). Jinak se mi moc líbil, protože zachycuje určité období ze života Freuda a Junga. Díky Nebezpečné metodě mám už přehled nejen o jejich teoriích, ale i o tom, jak žili, jací byli.


Rozdvojená duše

Mladá lékařka (psychiatrička) se zamiluje do muže, který má amnézii. Je podezřelý z vraždy, ale ona věří, že ji nespáchal. Snaží se mu pomoct, aby si vzpomněl na svůj uplynulý život i na to, co se skutečně stalo v den vraždy. Používá k tomu psychoanalýzu. V tomhle filmu můžeme vidět, jak přesně postupovala, aby ho vyléčila :). Jeden z mých nejoblíbenějších filmů vůbec :). Režíroval ho Hitchcock.

Různé druhy snů :) - 2. část

2. srpna 2012 v 15:46 | Alcië |  Psychologie
Lucidní sny

Jedny z nejúžasnějších snů, které můžete mít. :)) Jsou to sny, ve kterých si uvědomujete, že sníte, a proto mmůžete začít sen ovládat. Zdály se mi hlavně před dlouhou dobou, když jsem ani nevěděla, že se jim říká lucidní.

Můj první lucidní sen, který si pamatuju, probíhal tak, že jsem byla v nějaké krajině, která vypadala jako ve fantasy filmu. Ale zároveň připomínala oblast, kde bydlí moje babička, viděla jsem tam podobné paneláky atd. Stála jsem na kraji nějakého srázu a najednou jsem si uvědomila, že je to sen. Řekla jsem si, že bych teda mohla začít dělat cokoli, co mě napadne. Nejdřív mě napadlo, že bych ráda letěla. Tak jsem se začala vznášet nad tou propastí. Byl to úžasný pocit. Potom jsem letěla ještě dál, na různá místa.... prostě jsem si lítala po té krajině a bylo mi dobře :).

No, škoda, že v poslední době už žádné lucidní sny nemám.


Věštecké sny

Sny, které se splňují. Někomu z vás to může znít jako kravina, ale opravdu takové sny existují, jen se nezdají všem. Z lidí, které znám, má nejzajímavější věštecké sny moje máma. Nebudu prozrazovat žádný konkrétní, je to její osobní věc. Jen zmíním, že třeba jeden z jejích věšteckých snů nám zachránil zdraví, možná i život.


Noční můry

Někteří psychologové si myslí, že jsou u dospělých příznakem poruchy osobnosti. S tímhle názorem ale nesouhlasím. Myslím si, že v noční můry představují věci, které máme uloženy v hloubi duše, naše potlačené strachy, stránky osobnosti, pudy... Kamarádka mi jednou řekla, že prý pokud se člověk probudí z noční můry dřív, než se mu v tom snu stane něco strašného, znamená to, že má sám sebe dostatečně rád. Nevím, jestli je to pravda, ale proč ne :). Posuďte sami :).

Jinak i třeba o náměsíčnosti (somnambulismu) se říká, že je příznakem poruchy osobnosti. S tím ale nesouhlasím vůbec. Kamarádka mojí mámy je náměsíčná docela často a znám ji natolik, abych posoudila, že žádnou poruchu osobnosti rozhodně nemá.