druhé já

10. srpna 2012 v 20:35 | Alcië |  Příběhy
Po chvíli se cítila tak trochu jako v jiném světě. Slyšela i ty nejtišší zvuky. Jako by i její kroky měly ozvěnu, každý okamžik, kdy se její baleríny dotkly země, zněl. Jako by byl hlasitý.

Tak takové to je...

Každý okamžik, kdy se vítr dotkl lístku, rozezněl celý les. Nevěděla, zda ještě dokáže jít rovně. Svět kolem se točil, jako by právě sesedla z kolotoče na pouti. Vzpomněla si na ten pocit. Na ty chvíle opojení, radosti a lehkosti, které zažívala v dětství. Dvanáct let jejího života uplynulo jako nic, ale těch dalších devět jako by trvalo nesrovnatelně déle. Kdyby řekla, že celých devět let bylo peklo, lhala by. Střídala se období většího a menšího pekla. Jednou za dlouhou dobu přišlo i období klidu, ale dlouho nezůstalo. Zanechalo jen závan podzimního deště, vůni jara nebo odlesk zimy. Lehký vánek léta. Nezáleželo na ročním období. Nezáleželo na tom, co se dělo za okny. Co se dělo za membránami těla. Za očima. Pod hladinou byla sopka, neutišitelná, nepředvídatelná. Nikdy nedokázala říct předem, kdy vybuchne příště. Kolik žhavé lávy vyplivne. Nikdy nedokázala odhadnout, kolik toho příště zničí. A přitom byla její součástí. Nesnažila se snad dostatečně, aby ji poznala? Měla snad podvědomě strach?

Pohlédla na své ruce. Zdálo se jí, že kůže bledne. Jako by se pomalu stávala průsvitnou. Zasmála se. Tak tiše, že ji jen stromy mohly slyšet. A přesto v jejích uších zněla ozvěna smíchu, mnohem hlasitější, slyšela, že se line celým lesem. Na chvíli dostala dokonce strach, že ji může někdo zaslechnout.

Tak takové to je...

Sopka po sobě nakonec nezanechala nic. Zanechala tělo bez duše, oči bez života. A tajemství. Jedno velké, tíživé tajemství, které skrývala přede všemi.

Usedla pod strom, když si všimla, že se k ní někdo blíží. Mezi stromy se proplétala postava v bílých, ale špinavých a potrhaných šatech. Měla tmavé, téměř černé vlasy, které vypadaly, jako by byly z části spálené.

"Kdo jsi?" zašeptala, protože neměla sil mluvit nahlas. Dolehla k ní mohutná ozvěna.
Postava mlčela, jen se pomalu blížila k ní.
Rozpoznala v ní vlastní rysy tváře, výraz očí. Ale neměla strach. Málokdy dokázala být vystrašená. Ve chvílích, kdy se jiní bojí, cítila to, co téměř vždy...lhostejnost. Prázdno. Nic.
"Co ode mě chceš? Potřebuju klid." řekla jen.

"Jo, to vidím," zasmála se ironicky postava. V jejích očích se objevil záblesk života. Ne, není to možné, to se mi určitě jen zdá.
"Myslíš?" řekla postava, jako by jí četla myšlenky.
"Ty jsi...ty jsi já, že ano?"
"A kdo si myslíš, že bych byla?"
"Přízrak. Halucinace."
"Vidíš to zrcadlo?"
"Jaký zrcadlo?"
"To, co je mezi námi."
"Aha...dobře, teď mě nech prosím v klidu. Zbývá mi tak maximálně hodina života a je mi dobře, poprvý po několika letech..."
Postava neodešla, naopak si sedla vedle ní, opřela se o nejbližší strom. "Můžu tu hodinu prožít s tebou?"
"Tak dobře, když jinak nedáš...jen buď prosím aspoň chvíli ticho."
Postava přikývla.

A ona začala vidět různá světýlka, světelné provázky, které vedly od jednoho stromu ke druhému, od stromů k obloze. Ucítila ruce, které se jí dotkly na ramenou. Její odraz to ale nebyl. Ty ruce byly neviditelné. Měla pocit, že vedou od kmenu stromu. Zároveň ucítila příliv krásné, teplé energie.
"Takové to kdysi bylo..." zašeptala, už téměř neslyšitelně.
"Já vím," ozvalo se od vedlejšího stromu.
"Neříkala jsem ti, abys byla zticha?"
"Chvíli jsem zticha už byla."
"Tak prosím o další chvíli..."
"Sama jsi začala rozhovor."
"Hele, nepřipadá ti to trochu praštěný, bavit se sama se sebou?"
"Jsem ráda, že mě aspoň slyšíš. Ignorovala jsi mě tak hrozně dlouho. Přehlížela jsi mě. Teď ti můžu říct aspoň to, že děláš chybu." Postava se jí dívala zpříma do očí, její pohled pálil. "Kolik jsi jich snědla?"
"Čeho?"
"No těch prášků. Čeho asi?"
"Hmm... asi 100."
"Tyjo. Tak to by už mohlo stačit...do háje."
"Pořád ti nerozumím. Vždyť jsi já. Jak to, že nechceš, abych umřela?"

Postava už nic neříkala, jen se jí stále dívala do očí. A v nich bylo všechno. Bylo v nich tolik života, že to až bolelo. Po chvíli pochopila.
"Byla jsi celou dobu ve mně. Část duše, která neumřela. Část, která byla hodně hluboko ukrytá, a proto jsem ji neviděla. Ty jsi ta část mě, která ještě cítí a prožívá, jen se skryla, moje vědomí o ní nevědělo..."
"Ano." Postava vstala a její oči se začaly plnit slzami. Stejně jako oči té druhé, která stále seděla pod stromem.
"Brečím, jak je to možné...většinou nemůžu..."
Snažila se vstát, ale nešlo to.
"Jen klidně seď, jdu pro pomoc..."
"Počkej, nechci pomoc...chci tebe...proč tě vidím až teď? Proč ses mi dřív neukázala?"
Nechtěla jsi mě vidět. I ona už dokázala číst myšlenky svého odrazu.

A potom se vše rozplynulo. Najednou stála poblíž něčeho, co vypadalo jako její tělo. Neměla k němu už žádný vztah. Bylo pro ní něčím nedůležitým. Podívala se na své ruce. Už byly úplně průhledné. Mohla běžet, rychleji než dřív. Mohla se vznést a letět nad stromy...


"Probuďte se...probuďte se..." Jako první uslyšela hlas. Potom ucítila, jak ji někdo drží. Otevřela oči. Nad ní byla rozmazaná tvář, stromy a modrá obloha.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.