Červenec 2012

Různé podoby hada (I.)

24. července 2012 v 15:33 | had |  Ze života háděte ;)
1. Vodnář peronův

Mám ascendent ve vodnáři a mé vodnářské archetypy se projevují tehdy, když jsem nápadná, originální, nekonformní a mám náladu se odlišovat. Zároveň je vodnář nejjedovatější had na zemi. :P Takže pozor na mě :D





2. Háďátko řepné

Toto hádě (a následující dvě háďata) patří mezi hlísty. Řepné jsem většinou v tom případě, když mám depresi nebo je mi fyzicky špatně.




2. Háďátko bramborové

Bramborové jsem tehdy, kdy mi není úplně nejlíp, ale ještě se to dá vydržet.




3. Háďátko octové

Octové hádě je spokojené, veselé nebo šťastné. Noo...málokdy jsem octové.


Další stará povídka ;)

22. července 2012 v 23:45 | Alcië |  Příběhy
Nebe bylo poseté milióny stříbrných hvězdiček… Měsíc svítil tak silně, že zimní krajina vypadala pomalu jako ve dne… Všude jen bílo… Všude jen sníh, jemná, ale ledová měkká pokrývka… Dívka, celá oděná rovněž do bílé, s tím nejsvětlejším odstínem blond vlasů, jaký si dokážete představit, běžela sněhovými závěji, splývala pomalu se sněhem, její bílá pleť, téměř sněhově bílé rovné dlouhé vlasy… Vypadala jako z jiného světa, v jejích očích se skrýval stejný třpyt, jako třpyt těch hvězd…ledová královna… Její slzy už zmrzly, ale věděla, že brzy najde útočiště, velkou gotickou budovu, kde se schová, kde přežije… Aspoň na chvíli, snad…

A za nedlouho skutečně stanula uvnitř, nebylo tam zrovna velké teplo, ale přece jen jí budova poskytla dočasné útočiště před velmi krutým mrazem…

A tak procházela chodbami… hledala… Co vlastně hledala? Mráz jí přejel po zádech, když si uvědomila skutečnost.
Volal ji sem její stín… A teď ji chce najít… Ale ona jeho přeci ne, ne…! Tušila zde, v této budově, svůj stín, stín, kterému se nemohla vyhnout… Ale měla z něj strach… velký strach…

Dorazila do jakési místnosti, sedla si do kouta a položila svou tvář do dlaní… Byla zoufalá… Někde tady, blízko, skrývá se navlas stejná tvář, čeká na ni, číhá na ni, může se kdykoli objevit…

Přes to všechno vstala a procházela dál dlouhými chodbami, opět a znovu, bez cíle… Ale nohy ji stále někam vedly, přímo doprostřed budovy, bránila se, strach jí svíral srdce… Ale šla dál…

A potom ji potkala… Svou věrnou kopii, tedy až na jeden detail, s vlasy černými jako havran… Jinak měla stejné oči, navlas stejná ústa, stejnou tvář… Její druhé já, stojící předtím zády k bledé blondýnce, se totiž právě otočilo a stálo jí tváří v tvář… A mělo namířeno k ní, přímo k ní… Pohlédlo jí do očí… Tak upřeně…
"ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ…!!!!" vykřikla dívka a upalovala pryč… Ale ještě slyšela hlas svého stínu… a zaznamenala všechna jeho slova. "Nevydržíš to už beze mě… nepřežiješ beze mě… potřebuješ mě a já potřebuji tebe… Ty jsi já a já jsem ty… jsme jedno… Neutečeš tomu… Budu ti nablízku už napořád…"

"Ne, ne, ne… Je to jako zlý sen," šeptala dívka, když už byla relativně v bezpečí… "Nemůžu jí pohlédnout do očí… Je to jako dívat se do zrcadla…"



Otevřela oči a spatřila sluneční paprsky prosvítající do budovy. Vstala ze studené země, kde musela spát celou noc a pohlédla ven… Zapomněla na to, že někdy ještě může vyjít světlo… V chumelenici a závějích zapomněla na sluneční paprsky… Usmála se a vyšla ven z místnosti… Ale stále tu bylo něco, co ji děsilo… "Ona sama"… její druhé já… Volalo ji… Opět ji volalo k sobě…
A když opět procházela těmi chodbami, připadala si jako ve snu…
Odkudsi se linul tajuplný zpěv… Přála si ho následovat… Probouzel v ní pláč, jakoby ten zpěv odrážel celou její duši, nejhlubší hlubiny…

"Ano, to jsem já," promluvila postava s černými vlasy a šaty stojící v chodbě nyní naproti ní… Vše se zdálo být tak zvláštní, tak neskutečné, tak nevyslovitelné… Už neutíkala… Stála na místě jako přikovaná k zemi… Stín se blížil opět k ní… Zavřela oči… Nepomohlo to však, stále ho viděla před sebou, stále stejně zřetelně…
"Ne, ať se na mě nedívá, jen ať se na mě nedívá…" Stín měl dosud sklopený zrak… Blížil se pomalu k ní… A když stál už asi půl metru od ní, opět promluvil… "Musíme být spolu… Víš to. Spolu budeme silnější, staneme se opět jednou duší… Už ani jedna z nás nebude samotná…" A pomaličku zvedl hlavu a zraky k ní, pohlédl na ni, jako ztracené dítě, které chce zpátky svou matku, jako vševědoucí bytost i otevřené, soucitné srdce… A v obou párech očí se objevily slzy… Protože obě dvě se setkaly samy se sebou… A stín přistoupil k ní, dotkl se její ruky, ujišťoval ji, že už navždy budou spolu a nakonec ji objal…
Splynuly… Jejich srdce bila jako jedno, jejich dech byl jedním dechem, i jejich slzy byly společné…



Sníh… To první, co Lily spatřila, když otevřela oči, bylo bílé nebe za oknem… Ještě cítila její objetí, jejich slzy… Nyní byly spojené, skutečně spojené… Ještě stále cítila objetí bytosti na míle vzdálené… Když se jejich duše konečně vyvinuly z objetí, až Lily zmizel z očí obraz její dvojnice přivinuté k ní, teprve poznaly, že jsou skutečně stále spolu… Lily už necítí prázdnotu, nyní je CELÁ, ÚPLNÁ…
"Ty jsi já a já jsem ty. Můj život je tvým životem a tvůj mým. Jsme jedna duše a jedno srdce… Navždy."

Přistoupila k zrcadlu, aby si učesala své téměř sněhově bílé vlasy… Když do něj pohlédla, usmívala se na ni opět černovlasá dívka s její tváří… a lesk jejich vlasů zvýrazňovaly jemné paprsky slunce…

špetka poezie

22. července 2012 v 22:25 | Alcië |  Poezie
Šiktanc. Básník, který je neuvěřitelný. Asi nikdy nepochopím, jak je vůbec možné psát tak dokonale. Jeho báseň Adam a Eva je pro mě často dokonce i útěchou, když je mi špatně. No, dnes mi zatím úplně nepomáhá. Dnes je to asi beznadějné...ale stejně sem musím dát aspoň kousek :)

Tak třeba tohle...zrovna odpovídá mé náladě, dnes ode mě nic pozitivnějšího nečekejte...

"Závrati,
ach, horo mého snění!
Kde smír tu se sebou?
Kde smích? Kde zapomnění?
Slyšíš mě - - - ?"
...volala.
A celá čekala. A
lesy
hřměly:

"- - - není - - -"

...¨

"Padal. Vstával. Ještě. Ještě. Noc a
den. Však v konci deště stál ten strach,

o hlavu větší. Jak by kýmsi opuštěný - - -
Jak by bez přístřeší - - -
...

Lilo.
Lilo. Bíle lilo.
Bez milosti. Bez lítosti.
Liliově bíle lilo.
Až se slilo, co kde bylo.
Hlad. I hněv. I krev.
I kosti."



Možnosti léčby deprese

21. července 2012 v 23:50 | Alcië |  Psychiatrie
Tento článek je částečně odpověď pro Katku, co se týče léčby deprese a otázky zda brát nebo nebrát antidepresiva, ale třeba se tyhle informace budou hodit i někomu dalšímu :).

1. Možnost: Antidepresiva

Výhody i nevýhody jsem popsala v článku o antidepresivech. Co se týče tebe, Katko, myslím si, že by ti bohužel mohly uškodit, vzhledem k tomu, že je ti 15... radši znovu upozorňuju na to, že lidi do 18 let je snášejí často spíš špatně. Zároveň u tebe to vypadá, že ještě je nějaké riziko sebevraždy, takže z toho důvodu bych ti možná doporučila nakonec zkusit aspoň nějaké slabší léky a nebo krátkou hospitalizaci, dokud ty myšlenky na sebevraždu nezmizí úplně. Jeden lék, který klidně doporučit můžu, je Trittico - užívá se i na spaní, když si ho vezmeš večer, tak tě uspí a já jsem po něm necítila žádné vedlejší účinky, jen jsem byla první den dva trošku mimo. Můžeš dostat různé dávky Trittica, ale doporučovala bych tu nejslabší. Nejlepší by bylo, kdybys měla nějakého rozumného psychiatra, který tě nebude jen zbytečně dopovat lékama. Mně z psychiatrů vyhovoval asi nejlépe Rýc, ale ten má ordinaci v Praze, takže pokud by ti nevadilo zajet občas do Prahy, doporučuju jeho. V Pardubicích nebo v okolí nikoho bohužel neznám. Rýc mi před několika lety předepsal nejdřív ještě jedno antidepresivum - říkal, že je slabší než většina ostatních, nevzpomínám si na název, ale zkrátka jsem se přesvědčila, že je v tomhle rozumný. Ještě mě napadlo, že kdybys šla k nějakému psychiatrovi u vás, tak mi pak můžeš napsat, který lék ti předepsal - třeba ho budu znát a vědět, nakolik může být nebezpečný, jak moc je silný atd... Každopádně krizový antidepresiva jsou třeba mirtazapin a zyprexa, ty bych rozhodně nedoporučila brát...(sice každý na ně může reagovat trošku jinak, ale jsou fakt silný :/).


2. Možnost: Léčebna

Léčebna v Kroměříži nebo Kosmonosy...o jiných jsem nic pozitivního neslyšela, takže bych je radši neriskovala ;).


3. Možnost: Alternativní medicína

Četla jsem o příznivých účincích koloidního zlata na depresi, stojí asi za to zkusit :). http://www.stromovavila.cz/co-nabizim/koloidni-zlato/
Na depresi se užívají i homeopatika, ale jejich nevýhoda je, že nepomůžou většinou tolik na akutní stav, působí spíš dlouhodobě. Ale aspoň nemají vedlejší účinky, jsou přírodní :). Akorát upozorňuju na to, že homeopatika můžou předepisovat bohužel i psychologové nebo psychiatři, kteří si udělají jen homeopatický kurz...těm moc nevěřím, lepší je ověřit si, jestli ten člověk opravdu homeopatii vystudoval. Homeopatií se zabývá třeba i ten psychiatr Rýc :).


4. Možnost: Najít příčinu deprese

Podle mého názoru má i rekurentní deprese, která se vyznačuje nedostatkem serotoninu v mozku, což je pokládáno za její příčinu, hlubší příčiny. Je teoreticky možné přijít na ně pomocí hypnózy (to může být ale nebezpečné) nebo třeba díky aktivní imaginaci, o které jsem zde už psala. To je ale spíš dlouhodobý proces a pokud člověk trpí, je někdy bezpečnější uchýlit se i k antidepresivům.

Antidepresiva

19. července 2012 v 21:07 | Alcië |  Psychiatrie
O antidepresivech jsem psala už v článku o sebepoškozování, ale přesto bych chtěla ještě shrnout nejdůležitější informace a trochu je doplnit. Základní informace o tom, jakým způsobem by antidepresiva měla fungovat a proč je psychiatři předepisují, najdete tady: http://cs.wikipedia.org/wiki/Antidepresiva
Můj záměr je ale objasnit ty aspekty, o kterých se příliš nemluví. Člověk, který má depresi (nebo úzkostnou poruchu apod.) a navštíví psychiatra, je často nadšený, když mu předepíše antidepresiva, má pocit, že jsou jediné, co ho může ještě zachránit, zvlášť pokud je na tom hodně špatně, pokud je jeho deprese těžká. Jsou lidi, kterým antidepresiva pomohla, alespoň v tom smyslu, že se začali cítit skutečně lépe (příčinu deprese ale léky samozřejmě nevyřeší, podle mého názoru má příčinu - i když ne zjevnou - i tzv. rekurentní deprese, ale k tomu se dostanu ještě později). Jsou lidi, kterým antidepresiva doslova zachránila život, protože jinak by pravděpodobně spáchali sebevraždu. Proto nepopírám jejich význam. Zároveň je ale mnoho lidí, kterým tyhle prášky spíš uškodily. Pokusím se shrnout, v čem můžou být jejich úskalí.


Vedlejší účinky:


Když se podíváte na jakýkoli příbalový leták od antidepresiv (dají se najít i na netu), seznam možných vedlejších účinků je dlouhý. Samozřejmě je nepravděpodobné, že by každé antidepresivum mělo na každého spoustu vedlejších účinků, ale může se stát, že vedlejší účinky převáží nad těmi pozitivními. Např. když se snažili v Bohnicích cpát do mě pořád antidepresiva, vždycky na mě měly vedlejší účinky. Pořád se mi motala hlava, bylo mi na omdlení, prospala jsem celé dny, nedokázala se vůbec soustředit a přemýšlet (a ještě při tom všem mi dělala psycholožka IQ test...:D To byla třešnička na dortu). Tyhle příznaky můžou po několika dnech odeznít, ale pokud zůstanou, je třeba vyzkoušet nové antidepresivum. Takhle hledali dlouho lék, který by mi sedl. Může se vám stát, že hned první antidepresivum, které vám psychiatr předepíše, vám sedne stoprocentně a vedlejší účinky nepocítíte žádné. Ale v opačném případě na vás psychiatr může zkoušet třeba 5 druhů antidepresiv a vyhovovat vám nebude ani jedno z nich. Akorát strávíte týdny, kdy vám bude jen špatně a nebudete schopni vůbec nic dělat.



Riziko pokusu o sebevraždu


Může se stát, že ze začátku užívání antidepresiv, než vám zaberou (může to trvat třeba i měsíc, než pořádně zaberou), se vaše deprese zhorší a budete mít naopak ještě větší sklon k sebevraždě než jste měli před užíváním léků. Pokud chcete podstoupit tohle riziko, doporučuju, abyste hlavně nejlíp nikdy nezůstávali o samotě (případně se nechali na chvíli hospitalizovat). Sebevražedné sklony jsou jedním z možných vedlejších účinků, na které by vás měl upozornit psychiatr, ale bohužel ne všichni to dělají. Psychiatrička v Bohnicích mi třeba lhala, řekla mi, že ty prášky nemají vedlejší účinky žádný a že jsou slabý (a přitom jsem dostala dost silnou dávku).




Riziko u mladých lidí


U mladých lidí, hlavně do 18 let, je vyšší riziko, že se u nich objeví sebevražedné sklony a vedlejší účinky. Co se týče lidí do 25 let, tohle riziko je taky docela vysoké. Bohužel často psychiatři předepisují antidepresiva i mladým lidem do 18 let :/. Připadá mi to nezodpovědný. Chápu to v případě, když se ten člověk chce zabít a nenapadá je lepší možnost, ale i tak by na ně aspoň měli dávat větší pozor, dát jim nižší dávku nebo slabší antidepresivum apod. :( Některým psychiatrům je to ale jedno, to vím z vlastní zkušenosti. Proto nepodceňujte tyhle informace a vše, co se dočtete na příbalovém letáku, nespoléhejte stoprocetně na to, že psychiatr ví, co dělá. Ne vždycky to tak je. To, že do mě v 17 nacpali prášky, byla jedna z nejhorších věcí, která se mi stala (a nemyslím to s nadsázkou).





Odpojení od "života"


Když jsem brala antidepresiva, měla jsem pocit, jako by mi vzaly zbytek "života" - myslím tím prožívání, emoce. Sice nakonec trochu utlumily to špatné, ale zároveň jsem necítila vůbec ani pozitivní emoce a definitivně jsem přestala vnímat duchovní věci (kdyžtak to někdy popíšu víc). Cítila jsem se odpojená od života, od vlastní osobnosti. Prázdnota, vyprahlost. To jediné mi zbylo. Určitě je spousta lidí, kteří nic takového po antidepresivech nezažili, ale znám i pár takových, kteří mají podobné zkušenosti. Mně osobně trvalo dlouho, než jsem se z tohohle stavu aspoň částečně dostala.




Unáhlená diagnóza nebo předepsání léků v případě, kdy nejsou potřeba


Nejvíc mě vytáčí to, když doktoři předepíšou antidepresiva v případě, kdy vlastně nejsou třeba. Takových případů bohužel přibývá. Napíšu aspoň jeden příklad: mámě předepsala jednou doktorka antidepresiva kvůli tomu, že měla stres v práci. Tohle už je vrchol všeho. Antidepresiva jsou určená pro lidi, kteří mají psychickou poruchu. Pokud je člověk ve stresu (který je ještě únosný), z něčeho přechodně smutný, osamělý nebo má pocity méněcennosti (do takové míry, že se ještě nedá mluvit o nemoci) apod., je pro něj lepší, když svůj problém řeší JEN psychoterapií nebo si o něm s někým popovídá. Antidepresiva by pro něj byla jen zbytečným rizikem.


Tak, toť asi vše, zatím mě víc nenapadá. Pokud byste měli jakýkoli dotaz, třeba i na konkrétní antidepresiva, pište ;)

Had :)

Aktivní imaginace a další podobné metody, jak se spojit s nevědomím

19. července 2012 v 12:23 | Alcië |  Psychologie
Aktivní imaginace má hodně blízko ke snům. Ve snech se také ukazuje nevědomí, člověk zde může potkat průvodce a další obrazy, kterými ho nevědomí chce na něco upozornit. Oproti imaginaci má ale tu nevýhodu, že ve snech většinou člověk nemůže ovlivňovat svou vůlí, co se stane (jedině v lucidních snech...;)). Také je snáze zapomeneme, většina lidí si málokdy pamatuje své sny do takové míry, aby jim ukázaly řešení nebo je nějakým způsobem obohatily. Ve snech se také objevují mimo symbolů nevědomí střípky ze zážitků všedního dne, vzpomínek...ne vše, co se objeví ve snu, musí být nutně nějaký vzkaz z nevědomí. Jak sny tak i aktivní imaginace neukazují věci většinou přímo, ale symbolicky, proto dá někdy práci je správně pochopit a vyložit.

Jung považoval několik dalších "metod" za způsoby, jak nahlédnout pod hranici vědomí. Patří mezi ně umění, např. malování, psaní, tanec apod. Některé z vás to určitě nepřekvapí, zvláště ty umělecky nadané. Umělci nebo lidé, kteří nějakým způsobem tvoří, mají většinou k nevědomí blíž, ve chvílích, kdy malují, píšou nebo tančí, se přibližují hlubinám své duše. Někdy přitom prožívají duchovní zážitky a pocity. Ti, kteří píšou, ať už poezii nebo prózu, možná zažili pocit, že si při psaní něco důležitého uvědomili, něco jim náhle došlo, nebo dokonce nechápali, odkud se vůbec vzaly některé myšlenky, které napsali. Co se mých zkušeností týče, takové zážitky jsem měla hlavně při psaní, někdy jsem měla třeba pocit, že mi někdo našeptává, co mám napsat. Také jsem zažívala duchovní pocity při tanci (ale to už je dávno). Nedávno mě napadlo, že bych mohla zkusit také intuitivně kreslit, tak s tím už trošku začínám :).

Aktivní imaginace - postup

19. července 2012 v 12:04 | Alcië |  Psychologie
Teď už vám popíšu, jakým způsobem můžete imaginaci provádět. Nebo spíš, jak ji provádím já ;).

Chce to hlavně klidné místo, kde je ticho! Pokud se nacházíte doma, kde vás ruší nepovolané osoby (členové rodiny atd. ;)), doporučuju vzít si aspoň špunty nebo klapky na uši (jako já...někdy to u nás doma jinak nejde :D). Posaďte se pohodlně na židli nebo na křeslo a zavřte oči. Představte si třeba schody vedoucí dolů a sestupujte po nich. Čím hlouběji sestupujete, tím větší je tma. Až budete úplně dole, můžete si představit třeba dveře nebo bránu, kterou projdete. Dále vyčkávejte, jaké obrazy se vám objeví před očima. Buďte uvolnění, nepřemýšlejte nad tím, nechte své nevědomí, aby vám ukázalo obraz, který vám zrovna teď pomůže. Většinou se ukáže nějaký průvodce, může to být i zvíře. Nechte se jím vést. Protože je tato imaginace "aktivní", znamená to, že nejen pozorujete obrazy, ale sami se aktivně účastníte dění. S průvodci tedy můžete mluvit, pokládat jim otázky, svěřovat se jim. Není ale dobře, když nad tím, co se děje, přemýšlíte. Tuhle chybu dělám i já. Můj mozek je naučený za posledních několik let a hlavně měsíců, aby pořád přemýšlel. Škola v lidech podporuje hlavně funkci myšlení, což není sice špatně, ale může to mít ten důsledek, že se člověk nedokáže uvolnit, nedokáže chvíli "nic neřešit", "nad ničem nepřemýšlet", vzdát se rozumové kontroly a aspoň na chvíli se odevzdat vedení intuice.

Aktivní imaginace - úvod

19. července 2012 v 11:50 | Alcië |  Psychologie
Aktivní imaginace je metoda terapie, kterou zavedl do psychologie C. G. Jung. Spočívá v tom, že se člověk spojí se svým nevědomím a díky tomu může lépe nahlédnout do příčin svých problémů a vidět řešení. Když přemýšlíme nad tím, jak určitý problém vyřešit, používáme psychickou funkci myšlení. Myšlením můžeme samozřejmě přijít na leccos, ale i možnosti této funkce jsou omezené. Možná znáte ten stav, kdy se snažíte něco usilovně vyřešit, stále dokola nad tím přemýšlíte, ale nakonec zjistíte, že se stejně k ničemu nemůžete dobrat, že vás napadá stále stejný kolotoč myšlenek, který nakonec k ničemu nevede. V tomhle případě může pomoct další psychická funkce - intuice ;). Podle Junga má každý člověk většinou jednu dominantní funkci a další dvě pomocné, dále čtvrtá funkce je méněcenná (člověk ji používá nejméně). Měli bychom se ale snažit o to, aby byly psychické funkce co nejvíce v rovnováze, abychom využívali všechny alespoň částečně, protože každá z nich nám může dát něco nového, ukázat trochu jiný rozměr života. (Další dvě psychické funkce jsou vnímání a cítění.)

Tak a vrátím se k intuici. Mnoho lidí používají převážně funkci myšlení, ale intuice nám může dát zase úplně jiný vhled do problému. Právě s intuicí pracuje aktvní imaginace (kromě toho i s cítěním). Určitě jste zažili také pocit, že problém, nad kterým jste si lámali hlavu hodně dlouho, vám připadal najednou úplně snadno řešitelný - měli jste jakýsi záblesk a náhle jste si uvědomili, co vás předtím vůbec nenapadalo. V aktivní imaginaci tuto schopnost můžete rozvíjet vědomě, vědomě pracovat s intuicí. Po nějaké době možná zjistíte, že aktivní imaginaci už ani nepotřebujete, že se stáváte čím dál vědomějšími a intuitivní vhledy přicházejí kdykoliv, kdy potřebujete, aniž byste se o to nějak zvlášť snažili.

Okýnko do psychiky - deprese

14. července 2012 v 16:21 | Alcië |  Psychologie
Otevřela okno a byt zaplavila vlna horkého, letního vzduchu. Prostoupil každý kout, stejně jako jejich hlasy a smích.
"Jdu pro to pití," řekla S. Vyběhla do kuchyně, zavřela oči a jediné, co cítila, byly zdi, jen ty nebyly tak horké. Nevěděla, jak dlouho tam stojí, ale připadalo jí to jako chvíle, než uslyšela veselý hlas: "Co tam děláš tak dlouho, chceš nám všechno vypít?" Blížily se k ní kroky. Pracně otevřela oči.
"Copak, jsi nějaká smutná? Máš depku?"
Pokrčila hlavou.

Jako by ji něco obrovského přimáčklo k té stěně, jako by nebyl prostor ani na nadechnutí. No tak dělej, nadechni se. Mluv! Ozýval se hlas v její hlavě, který neměl příliš slitování.
Dělej, ty krávo, řekni konečně něco!
"To nic, za chvíli přijdu a přinesu to."
"Pomůžu ti, je toho vlastně docela dost," řekla L. a vzala dvě lahve vína.

Už zase si budou dělat starosti. Co jim říct? S. si přehrávala v hlavě různé možnosti. Říct jim, že má depku? Budou se ptát "proč". Ta nejhorší otázka, kterou pokládala sama sobě skoro denně a nedokázala si na ni odpovědět. Dříve to bylo jiné, i ony měly...depku. Dejme tomu. Vlastně to byla jedna z několika věcí, které je před pár lety spojovaly. Teď měla S. pocit, že ji s nimi nespojuje nic. Ano, dřív byly všechny často smutné a povídaly si o tom. Ony měly problémy s rodiči, ve škole a tak dále, jediný rozdíl byl asi v tom, že S. bylo prostě vždycky jen o něco hůř. Ale teď? Jsou spolu, nemusí řešit nic, a tak mají dobrou náladu, smějí se, pořád mluví. Jen ona nemůže. Neví, kde má vzít emoce, život, který je pro ostatní tak samozřejmý, přirozený.

Pomalu se snažila odlepit od stěny a dýchat. Popadla lahve s vodou a džusem a zamířila do obýváku.
"S, jsi v pořádku?"
"Jo, proč bych nebyla?"
"Byla jsi v kuchyni čtvrt hodiny."
Čtvrt hodiny?

Sebevražda

1. července 2012 v 12:48 | Alcië |  Psychologie
Naposled jsem o sebevraždě diskutovala s kamarádkou a s několika holkama. Ony sebevraždu úplně odsuzují, nechtěly přijmout jiný pohled na věc, založený na zkušenostech. Nakonec jsme to s kamarádkou vzdaly. Přesto bych na tohle téma chtěla napsat :). Pro mnoho lidí je sebevražda jen sobectví a slabost. Připouštím, že v některých případech tomu tak být může. Ale zároveň jsem přesvědčená o tom, že v určitých stavech a okolnostech by měl sklon k sebevraždě každý (aspoň o ní uvažoval nebo se o ni pokusil). Hodně lidem připadá sebevražda nepochopitelná proto, že cítí a uvažují "zdravým" způsobem, nedostali se do tak extrémního psychického stavu, který se nedal unést (i když mohou být přesvědčeni o opaku - já sama jsem se tolikrát cítila "na dně", ale tehdy jsem ještě nevěděla, že to nebylo dno, že mi bude za nějakou dobu ještě mnohem hůř...).

Zkusme trochu nahlédnout do prožívání člověka, který se zrovna chce zabít.
Tíha jeho psychického stavu na něj dopadla natolik, že zkrátka nevidí nic jiného než ten strašný stav. Nevidí světlo okolo, žádnou naději a možnost, že by mu mohlo být někdy lépe. Takové stavy se hodně často objevují u deprese, hlavně u té těžké. Zkuste si představit, že jste v hluboké propasti. Všude kolem je tma, nevidíte ani maličký záblesk světla, nic. Máte pocit, že se dokonce nemůžete pohnout. Nevidíte žádnou naději, že byste se z propasti mohli dostat. Váš mozek ani nedokáže přemýšlet o takových věcech - jestli je nebo není naděje. Vidí jen to, co je kolem vás - propast. Cítíte uvnitř celé své duše utrpení, nic jiného v sobě v tu chvíli nemáte. Vím, že se ten stav nedá moc dobře popsat, ale snad se mi to povedlo napsat aspoň trošku pochopitelně.

Další věc, která k sebevraždě často, snad i většinou přispívá, je, že člověk ani nevidí důvod, proč zůstávat naživu. Téměř všechno se dá překonat, když máme pocit, že náš život má smysl. Ale lidem, kteří se pokusí o sebevraždu, většinou život nic nedává. Jak by také mohl, když mnoho z nich cítí jen utrpení, popřípadě se střídá s prázdnotou, nic je už nebaví, nenaplňuje, nedokáží už prožívat život, někdy ani city k druhým lidem. Cítí se být pro druhé spíš přítěží, někdy mají pocit, že druhým by bez nich bylo dokonce lépe. Nedokáží si představit, že by jim v budoucnu život mohl něco dávat, nebo že by kdykoliv mohli dělat něco, co má smysl. Nedávno mi vyprávěla jedna holka, co všechno v životě přežila a překonala (vážnou nemoc atp...). Mnozí takové lidi určitě obdivují. A samozřejmě mají proč. Ale pro mnoho z nich není tak těžké být silný a překonat to, pokud není jejich duševní život v troskách, prožívají emoce, vztahy s druhými, mají určité cíle, kterých chtějí dosáhnout, a proto mají motivaci všechny problémy překonat. Mají své zájmy, mají pro co žít. Cítí se pro druhé prospěšní a ví, že by po nich druzí truchlili, kdyby umřeli. Všechno se dá překonat, pokud člověk VĚŘÍ, ŽE JEHO ŽIVOT MÁ SMYSL.
Duševně nemocní, zvlášť když jsou na tom hodně špatně, nemají nic takového, co by jim pomohlo jejich stav překonat. Proto ať nesoudí ten, kdo nebyl v jejich kůži.

Jak už jsem psala v jednom z předchozích článků, každý z vás může duševně onemocnět. Než se nadějete, můžete se kdykoliv stát tím, co jste odsuzovali.

Alcië

P. S. Jestli tohle čte někdo, kdo se cítí na dně a myslí na sebevraždu, klidně mi napište. Třeba bych pro vás dokázala něco udělat :)