Sebevražda

1. července 2012 v 12:48 | Alcië |  Psychologie
Naposled jsem o sebevraždě diskutovala s kamarádkou a s několika holkama. Ony sebevraždu úplně odsuzují, nechtěly přijmout jiný pohled na věc, založený na zkušenostech. Nakonec jsme to s kamarádkou vzdaly. Přesto bych na tohle téma chtěla napsat :). Pro mnoho lidí je sebevražda jen sobectví a slabost. Připouštím, že v některých případech tomu tak být může. Ale zároveň jsem přesvědčená o tom, že v určitých stavech a okolnostech by měl sklon k sebevraždě každý (aspoň o ní uvažoval nebo se o ni pokusil). Hodně lidem připadá sebevražda nepochopitelná proto, že cítí a uvažují "zdravým" způsobem, nedostali se do tak extrémního psychického stavu, který se nedal unést (i když mohou být přesvědčeni o opaku - já sama jsem se tolikrát cítila "na dně", ale tehdy jsem ještě nevěděla, že to nebylo dno, že mi bude za nějakou dobu ještě mnohem hůř...).

Zkusme trochu nahlédnout do prožívání člověka, který se zrovna chce zabít.
Tíha jeho psychického stavu na něj dopadla natolik, že zkrátka nevidí nic jiného než ten strašný stav. Nevidí světlo okolo, žádnou naději a možnost, že by mu mohlo být někdy lépe. Takové stavy se hodně často objevují u deprese, hlavně u té těžké. Zkuste si představit, že jste v hluboké propasti. Všude kolem je tma, nevidíte ani maličký záblesk světla, nic. Máte pocit, že se dokonce nemůžete pohnout. Nevidíte žádnou naději, že byste se z propasti mohli dostat. Váš mozek ani nedokáže přemýšlet o takových věcech - jestli je nebo není naděje. Vidí jen to, co je kolem vás - propast. Cítíte uvnitř celé své duše utrpení, nic jiného v sobě v tu chvíli nemáte. Vím, že se ten stav nedá moc dobře popsat, ale snad se mi to povedlo napsat aspoň trošku pochopitelně.

Další věc, která k sebevraždě často, snad i většinou přispívá, je, že člověk ani nevidí důvod, proč zůstávat naživu. Téměř všechno se dá překonat, když máme pocit, že náš život má smysl. Ale lidem, kteří se pokusí o sebevraždu, většinou život nic nedává. Jak by také mohl, když mnoho z nich cítí jen utrpení, popřípadě se střídá s prázdnotou, nic je už nebaví, nenaplňuje, nedokáží už prožívat život, někdy ani city k druhým lidem. Cítí se být pro druhé spíš přítěží, někdy mají pocit, že druhým by bez nich bylo dokonce lépe. Nedokáží si představit, že by jim v budoucnu život mohl něco dávat, nebo že by kdykoliv mohli dělat něco, co má smysl. Nedávno mi vyprávěla jedna holka, co všechno v životě přežila a překonala (vážnou nemoc atp...). Mnozí takové lidi určitě obdivují. A samozřejmě mají proč. Ale pro mnoho z nich není tak těžké být silný a překonat to, pokud není jejich duševní život v troskách, prožívají emoce, vztahy s druhými, mají určité cíle, kterých chtějí dosáhnout, a proto mají motivaci všechny problémy překonat. Mají své zájmy, mají pro co žít. Cítí se pro druhé prospěšní a ví, že by po nich druzí truchlili, kdyby umřeli. Všechno se dá překonat, pokud člověk VĚŘÍ, ŽE JEHO ŽIVOT MÁ SMYSL.
Duševně nemocní, zvlášť když jsou na tom hodně špatně, nemají nic takového, co by jim pomohlo jejich stav překonat. Proto ať nesoudí ten, kdo nebyl v jejich kůži.

Jak už jsem psala v jednom z předchozích článků, každý z vás může duševně onemocnět. Než se nadějete, můžete se kdykoliv stát tím, co jste odsuzovali.

Alcië

P. S. Jestli tohle čte někdo, kdo se cítí na dně a myslí na sebevraždu, klidně mi napište. Třeba bych pro vás dokázala něco udělat :)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.