Další stará povídka ;)

22. července 2012 v 23:45 | Alcië |  Příběhy
Nebe bylo poseté milióny stříbrných hvězdiček… Měsíc svítil tak silně, že zimní krajina vypadala pomalu jako ve dne… Všude jen bílo… Všude jen sníh, jemná, ale ledová měkká pokrývka… Dívka, celá oděná rovněž do bílé, s tím nejsvětlejším odstínem blond vlasů, jaký si dokážete představit, běžela sněhovými závěji, splývala pomalu se sněhem, její bílá pleť, téměř sněhově bílé rovné dlouhé vlasy… Vypadala jako z jiného světa, v jejích očích se skrýval stejný třpyt, jako třpyt těch hvězd…ledová královna… Její slzy už zmrzly, ale věděla, že brzy najde útočiště, velkou gotickou budovu, kde se schová, kde přežije… Aspoň na chvíli, snad…

A za nedlouho skutečně stanula uvnitř, nebylo tam zrovna velké teplo, ale přece jen jí budova poskytla dočasné útočiště před velmi krutým mrazem…

A tak procházela chodbami… hledala… Co vlastně hledala? Mráz jí přejel po zádech, když si uvědomila skutečnost.
Volal ji sem její stín… A teď ji chce najít… Ale ona jeho přeci ne, ne…! Tušila zde, v této budově, svůj stín, stín, kterému se nemohla vyhnout… Ale měla z něj strach… velký strach…

Dorazila do jakési místnosti, sedla si do kouta a položila svou tvář do dlaní… Byla zoufalá… Někde tady, blízko, skrývá se navlas stejná tvář, čeká na ni, číhá na ni, může se kdykoli objevit…

Přes to všechno vstala a procházela dál dlouhými chodbami, opět a znovu, bez cíle… Ale nohy ji stále někam vedly, přímo doprostřed budovy, bránila se, strach jí svíral srdce… Ale šla dál…

A potom ji potkala… Svou věrnou kopii, tedy až na jeden detail, s vlasy černými jako havran… Jinak měla stejné oči, navlas stejná ústa, stejnou tvář… Její druhé já, stojící předtím zády k bledé blondýnce, se totiž právě otočilo a stálo jí tváří v tvář… A mělo namířeno k ní, přímo k ní… Pohlédlo jí do očí… Tak upřeně…
"ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ…!!!!" vykřikla dívka a upalovala pryč… Ale ještě slyšela hlas svého stínu… a zaznamenala všechna jeho slova. "Nevydržíš to už beze mě… nepřežiješ beze mě… potřebuješ mě a já potřebuji tebe… Ty jsi já a já jsem ty… jsme jedno… Neutečeš tomu… Budu ti nablízku už napořád…"

"Ne, ne, ne… Je to jako zlý sen," šeptala dívka, když už byla relativně v bezpečí… "Nemůžu jí pohlédnout do očí… Je to jako dívat se do zrcadla…"



Otevřela oči a spatřila sluneční paprsky prosvítající do budovy. Vstala ze studené země, kde musela spát celou noc a pohlédla ven… Zapomněla na to, že někdy ještě může vyjít světlo… V chumelenici a závějích zapomněla na sluneční paprsky… Usmála se a vyšla ven z místnosti… Ale stále tu bylo něco, co ji děsilo… "Ona sama"… její druhé já… Volalo ji… Opět ji volalo k sobě…
A když opět procházela těmi chodbami, připadala si jako ve snu…
Odkudsi se linul tajuplný zpěv… Přála si ho následovat… Probouzel v ní pláč, jakoby ten zpěv odrážel celou její duši, nejhlubší hlubiny…

"Ano, to jsem já," promluvila postava s černými vlasy a šaty stojící v chodbě nyní naproti ní… Vše se zdálo být tak zvláštní, tak neskutečné, tak nevyslovitelné… Už neutíkala… Stála na místě jako přikovaná k zemi… Stín se blížil opět k ní… Zavřela oči… Nepomohlo to však, stále ho viděla před sebou, stále stejně zřetelně…
"Ne, ať se na mě nedívá, jen ať se na mě nedívá…" Stín měl dosud sklopený zrak… Blížil se pomalu k ní… A když stál už asi půl metru od ní, opět promluvil… "Musíme být spolu… Víš to. Spolu budeme silnější, staneme se opět jednou duší… Už ani jedna z nás nebude samotná…" A pomaličku zvedl hlavu a zraky k ní, pohlédl na ni, jako ztracené dítě, které chce zpátky svou matku, jako vševědoucí bytost i otevřené, soucitné srdce… A v obou párech očí se objevily slzy… Protože obě dvě se setkaly samy se sebou… A stín přistoupil k ní, dotkl se její ruky, ujišťoval ji, že už navždy budou spolu a nakonec ji objal…
Splynuly… Jejich srdce bila jako jedno, jejich dech byl jedním dechem, i jejich slzy byly společné…



Sníh… To první, co Lily spatřila, když otevřela oči, bylo bílé nebe za oknem… Ještě cítila její objetí, jejich slzy… Nyní byly spojené, skutečně spojené… Ještě stále cítila objetí bytosti na míle vzdálené… Když se jejich duše konečně vyvinuly z objetí, až Lily zmizel z očí obraz její dvojnice přivinuté k ní, teprve poznaly, že jsou skutečně stále spolu… Lily už necítí prázdnotu, nyní je CELÁ, ÚPLNÁ…
"Ty jsi já a já jsem ty. Můj život je tvým životem a tvůj mým. Jsme jedna duše a jedno srdce… Navždy."

Přistoupila k zrcadlu, aby si učesala své téměř sněhově bílé vlasy… Když do něj pohlédla, usmívala se na ni opět černovlasá dívka s její tváří… a lesk jejich vlasů zvýrazňovaly jemné paprsky slunce…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Naty Naty | Web | 22. července 2012 v 23:52 | Reagovat

pekne pises. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.