Červen 2012

Sebepoškozování (3. část)

22. června 2012 v 14:46 | Alcië |  Psychologie
Sebepoškozování a sebevražda


Někteří mají strach, že jejích blízcí, kteří trpí tímhle problémem, se mohou zabít. V tomhle případě bych je spíš uklidnila, tihle lidé se většinou naopak snaží cítit lépe a zvládnout své stavy, aby se jim nemohlo stát, že by se zabili. Ale je jasné, že bohužel u lidí, kteří se záměrně sebepoškozují, je riziko sebevraždy vyšší než u těch, kteří zrovna nic závažného neprožívají.



Pomoc člověku, který se záměrně poškozuje

Jak můžete pomoct člověku, který se sebepoškozuje? Na to se nedá snadno odpovědět, protože je to opravdu hodně individuální. Nedoporučovala bych prášky jako antidepresiva ani léčebnu Bohnice apod., jedině v tom případě, kdyby se váš blízký už pokusil o sebevraždu a měli jste strach, že by to mohl zopakovat. Ale přesto bych byla s podobnými metodami léčby opatrná, např. v Bohnicích na dětském to není zrovna ideální prostředí pro léčení, spíš naopak. U antidepresiv je několik problémů:
  • ne každé antidepresivum sedne každému, trvá často dlouho, než se najde to správné, které danému člověku opravdu sedne, do té doby ho můžou ty předchozí ovlivnit vedlejšími účinky
  • jsou nevhodné pro lidi pod 18 let, i pro "mladé dospělé" do 25 let
  • ze začátku užívání se můžou naopak zhoršit sebevražedné sklony, deprese apod.
  • Člověk se kvůli nim může cítit úplně odstřihnutý od reality, od vlastních pocitů, nejen těch špatných, může cítit, že ztratil svoji osobnost a prožívání, někomu pak trvá dlouho, vrátit to zpět


Byla jsem hospitalizovaná v Bohnicích a nenáviděla jsem to tam - depresivní prostředí, přísný režim pomalu jako ve vězení, tresty, sestry, který na nás pořád řvaly, atp. To by bylo na hodně dlouhé vyprávění. Odmítala jsem antidepresiva, ale vyhrožovali mi, že mě dají na Pavilon Neklid, kde by do mě pořád jen píchali injekce. Tak jsem si teda prášek vzala. Byla jsem po něm ale vyřízená, prospala jsem celý dny a cítila se jako bez života. Po vysazení mi trvalo dlouho, než jsem se z těch účinků vzpamatovala.

Co můžete určitě udělat, je vašeho blízkého vyslechnout a podporovat ho, jak jsem už uvedla na začátku. Zkuste mu dát pocit, že je hodnotný, posílit jeho sebedůvěru. Dejte mu najevo, že vám na něm záleží. Můžete dávat rady, ale nikdy ho neodsuzujte ani mu nic nevyčítejte.

Ideální by bylo, kdyby navštěvoval terapii, bohužel ale není moc schopných psychologů, o kterých bych věděla, že dokážou pomoct s tímto problémem, určitě se ale vyplatí hledat. Jestli je váš blízký ochotný něco změnit a svěřit se psychologovi, je určitě na dobré cestě. Přínosné můžou být také skupinové terapie (s některými mám docela dobré zkušenosti). Z léčeben jsou aspoň některé přijatelnější než Bohnice, slyšela jsem třeba pozitivní názory na léčebnu v Kroměříži.

Sebepoškozování (2. část)

22. června 2012 v 14:38 | Alcië |  Psychologie
Důvody k sebepoškozování


Teď uvedu konkrétní důvody, které u dítěte, dospívajícího nebo i dospělého člověka způsobují tyhle pocity. Příčiny jsou opravdu docela různorodé, takže by se dalo říct, že každý sebepoškozující jedinec je na tom vlastně úplně jinak. Ale žádný z těchto možných problémů by se neměl podcenit. I tady samozřejmě platí, že může sehrát roli víc příčin.

  • složitá situace v rodině, ať už od malička, nebo později (např. týrání dítěte - fyzické i psychické, sexuální zneužívání, nedostatečná péče, rozvod rodičů, alkoholismus rodičů, přehnané nároky na dítě, příliš přísná výchova, omezování potomka, atd...)
  • jiné traumatické události (např. úraz, ztráta blízkého člověka...)
  • problémy v partnerském vztahu, ve vztazích s přáteli nebo s dalšími lidmi (šikana...)
  • stres a strach ze školy
  • mentální anorexie nebo bulimie
  • onemocnění depresí (může být epizodická - lze jasně určit, na základě které události vznikla, nebo rekurentní - bez vnější příny, člověk zažívá neuvěřitelnou psychickou bolest a neví vlastně proč)
  • obsendantně kompulzivní porucha
  • bipolární afektivní porucha
  • hraniční porucha osobnosti
  • úzkostná porucha

Znám relativně dost lidí, kteří se poškozují nebo poškozovali, na základě jejich problémů (a také knížky Záměrné poškozování v dětství a adolescenci) jsem sestavila tyhle body. Zatím povím o vlastních zkušenostech. Měla jsem to docela těžký v rodině, neshody s rodiči apod. Nechce se mi to teď moc popisovat. Od třinácti jsem měla problémy jak zdravotní, tak psychické a kvůli tomu jsem se cítila trochu odříznutá od vrstevníků, cítila jsem se osamělá, neměla komu se svěřit. Často jsem se cítila provinile, za situace, které jsem mohla zvládnout lépe. Za problémy, které jsem mohla lépe vyřešit. Měla jsem na sebe hodně vysoký nároky a často se mi je nepodařilo splnit. A často jsem byla psychicky na dně, aniž bych vlastně věděla proč. Dalo by se říct, že tehdy už jsem měla depresi.

V některých případech se člověk řeže na základě konkrétních událostí, které ho rozhodí, v jiných případech se sám úplně nevyzná v tom, z čeho pramení pocity, kvůli kterým cítí nutkání se např. pořezat nebo popálit. Příčina může být často v podvědomí, např. traumatická událost v raném dětství, na kterou si ani nevzpomíná. Lidé s rekurentní depresí většinou také nevědí, z jakého důvodu se tak cítí (ale to by bylo na další článek ;)).


Jaké pocity přináší sebepoškozování

Možná je vám stále ještě nejasné, jakým způsobem sebepoškozování "pomáhá", proč ho lidé často opakují a dokonce si na něm vytvoří závislost.

Dalo by se říct, že sebepoškozování se příliš neliší od jiných závislostí, které poskytují dočasné zlepšení nálady, psychického stavu, uklidnění, útěk od problémů. Zkusím rozepsat všechny pocity, které může sebepoškozování vyvolat:

  1. pomáhá zvládnout silné emoce a špatné psychické stavy. Objevuje se pocit, že jestli se člověk nepoškodí, může např. vybuchnout vzteky, zkolabovat, zabít se. Sebepoškozování je rychlá, ale dočasná úleva, která utlumí pocity natolik, že je člověk může zvládnout a mít kontrolu nad svým chováním.
  2. K uklidnění dojde buď proto, že fyzická bolest na chvíli způsobí, že člověk nevnímá tu psychickou nebo proto, že jako reakce na poranění se automaticky vyplaví serotonin, který umožní lepší pocity. Cílem je zlepšení nálady nebo disociace (odpoutání se od problému, duševní "umrtvení", dá se říct, že člověk potom někdy necítí vůbec nic)
  3. obrácení vzteku a agrese raději proti sobě než ublížit druhým
  4. ukončení disociace (snaha ukončit stav vnitřní prázdnoty, cítit opět alespoň něco)
  5. trestání sebe sama
  6. volání o pomoc, snaha na sebe upozornit, vyjádřit vnitřní stav, když to nejde slovy nebo když má člověk pocit, že okolí nechápe, jak se cítí nebo o něj nemá zájem

Závislost vzniká proto, že člověk nezná lepší cestu, jak se uklidnit, utéct od problémů apod., než když se pořeže nebo popálí apod. Tahle závislost mu připadá jako jediná možnost, jak zvládat život a problémy a cítit se lépe. Zároveň je sebepoškozování takový začarovaný kruh a nic definitivně neřeší, naopak potom, co odezní dobré pocity, když si člověk ublíží, nastoupí většinou (znovu) pocity viny a výčitky svědomí typu "už zase jsem nezvládl nepořezat se".


Často jsem potřebovala cítit, že jsem ještě tady, v realitě. Byla jsem zmítaná pocity a nedokázala je unést a zpracovat. Když jsem cítila opravdu až příliš a nešlo to unést, často jsem se pořezala. Až potom jsem měla zase pocit, že jsem trochu normální a rozumná, vnímala jsem svět okolo, viděla jsem, že pode mnou je podlaha, blízko je okno, stůl... Předtím, než jsem se řízla, jsem nedokázala vnímat nic než pocity, které mě zahltily. Nejen moje, ale i cizí. Byla jsem moc přecitlivělá. Cítila jsem, jak je ostatním, jako by to byly moje vlastní prožitky. A někdy jsem se pořezala zase proto, abych se cítila aspoň trošku živá. Nevnímala jsem žádné emoce, jako bych byla duševně mrtvá. Díky bolesti jsem cítila aspoň něco. Ale po nějaké době jsem si i sebepoškozování spíš vyčítala, byla jsem na něm už natolik závislá, že pro mě bylo těžké s tím přestat - pokaždé, když jsem se znovu pořezala, jsem si vyčítala, že jsem neschopná s tím skoncovat. Ale protože problémy, které způsobily tu závislost, se nevyřešily, bylo to těžké.

Sebepoškozování (1. část)

22. června 2012 v 14:34 | Alcië |  Psychologie

Jak reagovat, když zjistíte, že vás blízký se poškozuje?


"Snažila jsem se rodičům vysvětlit, proč mě jejich chování omezuje a mrzí, mluvila jsem klidně, ani jsem nezvýšila hlas - a přesto mě nevyslechli. Přerušovali mě v půli věty. Vzdala jsem to a odešla do svého pokoje. Po dlouhé době jsem se zase pořezala. A když mi krev tekla po rukou, napadlo mě, jak jim ukázat své pocity, když je nechtějí poslouchat. Vrátila jsem se do kuchyně, kde seděla máma. "Tak dobře, už ti nebudu nic říkat. Ale něco ti ukážu!" a vyhrnula jsem rukáv. Máma na mě začala křičet a křičela snad hodinu v kuse. Byly to výkřiky typu "Jsi blázen," "jestli to uděláš ještě jednou, pošlu tě do Bohnic." Svůj monolog uzavřela tím, že mi řekla, ať jí slíbím, že už se nikdy nepořežu. To bylo vše. A další den se chovala, jako by se nic nedělo" (mé zkušenosti z období, kdy mi bylo 16)


Tohle je typický příklad reakce, které by se měl vyvarovat každý rodič nebo blízký člověk, když zjistí, že se dítě/dospívající nebo i dospělý člověk sebepoškozuje. Přestože je pochopitelné, že takové zjištění není jednoduché přijmout a způsobí často šok, v takové chvíli by se měl každý snažit ovládnout, uklidnit a řešit problém v klidu, jinak může ublížit člověku, který se s problémem svěřil. Měl by se snažit vyvarovat, křiku, zděšené reakce, výčitek a obviňování. Měl by si uvědomit, že člověk, který se záměrně poškozuje, má závažný problém, kterého se evidentně momentálně nedokáže sám zbavit, a sebepoškozování mu poskytuje způsob, jak se s problémem vypořádat - nedokáže v tu chvíli řešit svou psychiku jinak a účinněji. Ale to není nic, za co bychom takového člověka odsoudit. Rovněž by se každý měl vyvarovat zlehčování nebo ignorování problému - je třeba začít ho řešit, dokud je čas. Ať už se jedná o rodinu nebo jiné blízké lidi, měli by poskytnout podporu, snažit se o pochopení a minimálně vyslechnout člověka, který se záměrně sebepoškozuje. Zároveň by mu ale neměli věnovat přehnanou péči pouze tehdy, když zjistí, že se např. právě pořezal, tyto reakce můžou vést k tomu, že se začne sebepoškozování naopak stupňovat (člověk může mít pocit, že se mu okolí víc věnuje, není k němu lhostejné jen tehdy, když se poškodí). Naopak by se měli snažit věnovat mu stejnou pozornost vždy, nehledě na to, jestli se zrovna poškodil nebo ne.



Jaké pocity zažívá člověk, který se sebepoškozuje


Moc bych si přála, aby mělo více lidí pochopení pro ty, kteří se záměrně sebepoškozují. Zkusím teď vystihnout alespoň několik pocitů, které zažívají a které ho vedou k tomu, poškodit se. Většinou se jedná o více z následujích pocitů zároveň:

  • pocit viny, výčitky svědomí, sebenenávist, pocity méněcennosti
  • hluboký smutek až deprese
  • pocit osamělosti, odcizení od ostatních, opuštěnost
  • stres
  • úzkost, strach
  • vnitřní prázdnota, odříznutí od prožívání, odpojení od reality (disociace - depersonalizace, derealizace)
  • zoufalství, beznaděj
  • vztek

Duševní nemoc a předsudky

22. června 2012 v 12:08 | hádě bramborové |  Psychologie
V dnešní době bohužel ještě dost lidí odsuzuje duševně nemocné. Jestli budu mít šanci stát se psycholožkou ;), budu se snažit mimo jiné o to, abych seznámila co nejvíc lidí s psychickými nemocemi a docílila pochopení z jejich strany. Důležité je to především v tom případě, kdy jde o členy rodiny nebo další blízké lidi duševně nemocného člověka - bohužel se stává i to, že i nejbližší lidi odsoudí člověka, který psychicky onemocní. A přitom jedna z nejdůležitějších věcí pro psychicky nemocné je právě pochopení a podpora ze strany rodiny a přátel. Z nedostatku znalostí o psychických poruchách často jen nevědí, jakým způsobem se chovat, co dělat a jakého chování se naopak vyvarovat. Ale v tom horším případě považují duševní nemoc za slabost nebo za šílenství...nebo si dokonce myslí, že jejich blízký neonemocněl, ale je pouze líný a neschopný. Mohla bych sáhodlouze vyprávět o svých zkušenostech tohoto typu. Ale ze začátku zatím jen zmíním příklad, na kterém je takové chování znát. Znáte Proměnu od Kafky? Přestože její symbolika může být vykládána různými způsoby, když jsem si četla, napadlo mě přirovnat ji k situaci, kdy jeden člen rodiny psychicky onemocní a ostatní ho kvůli tomu zavrhnou.

Duševní nemoc může potkat každého z nás. Dokud ji nezažijeme, je pravděpodobné, že ji budeme pokládat za slabost nebo šílenství. Ale když se na to podíváme z jiného úhlu pohledu - jak může být slabostí, když fyzickou nemoc za slabost nepovažujeme? Jen proto, že se neprojevuje na fyzické úrovni, nemůžeme říct, že je to něco, za co si člověk může sám. K fyzickým nemocem tak přece také nepřistupujeme. Přestože by se teoreticky dalo uvažovat i tak, že mnoho fyzických nemocí si lidé způsobují částečně sami nezdravou stravou či stylem života atd... kdyby někteří jedli zdravě, sportovali, nekouřili, nechlastali atp, nemuseli by onemocnět. O duševních nemocech by se také z určitého úhlu pohledu dalo přemýšlet takto: např. kdybychom dokázali včas vyřešit problém, který způsobil psychickou poruchu, nemuseli bychom onemocnět. Zároveň i mnoho fyzických nemocí má příčiny v psychice a jak fyzické tak i duševní nemoci můžou vzniknout souhrou několika různých příčin, všechny často ani věda nedokáže objasnit (např. u schizofrenie), takže je to složité, ale chtěla jsem zkrátka říct, že duševní i fyzickou nemoc můžeme posuzovat na stejné úrovni. Mimo to, ještě z jiného úhlu pohledu se dá říct, že psychické poruchy mají biologický základ stejně jako nemoci. Každý může dostat rakovinu a každý může onemocnět i depresí nehledě na to, jak moc je psychicky silný nebo slabý. Stejně jako se většina lidí nevyléčí z rakoviny silou vůle, nevyléčí se tímhle způsobem ani z deprese. Tento článek http://psychologie.cz/pribehy-ctenaru/biologicky-podklad-deprese/ od jednoho psychiatra jasně a nezpochybnitelně vysvětluje, co se při depresi děje v mozku. Když onemocníte depresí, budete mít třeba tyto příznaky: budete psychicky v prdeli, nebudete se schopni soustředit na učení nebo na práci, všechno vás přestane bavit, budete šíleně unavení, někdy nebudete třeba ráno schopni vstát z postele, protože vám bude psychicky i fyzicky hodně špatně atd...deprese vám znemožní fungovat normálně, prožívat normální vztahy, znemožní vám žít tak, jako jste žili předtím. Stejně jako jsou projevy některých nemocí např. bolesti, projevy deprese jsou takové. Nezáleží tedy na tom, jestli jste byli předtím optimisté, jestli jste psychicky silní a vydrželi jste už hodně utrpení...tyhle příznaky se zkrátka projeví vždy, když máte tuhle nemoc. Mnoho lidí odsuzuje své blízké, když nejsou najednou ničeho schopni, když už s nimi není taková zábava jako bývala dřív, když se tváří pořád ztrápeně, ale kdyby sami onemocněli depresí, chovali by se úplně stejně. Rozdíl je jen v tom, že někdo si nechává své stavy pro sebe a nasadí masku, aby ostatní nepoznali, jak mu je (můj případ...), snaží se působit vesele, jako dřív... A jiný člověk zase často dává najevo, jak mu je, svěřuje se. Někdy lidi víc odsuzují ten první případ, někdy ten druhý. Moje zkušenost je ta, že díky přetvářce na mě lidi aspoň tolik nekoukali jako na blázna (i když někdy někteří taky...přece jen úplně stoprocentně a za každé situace se přetvařovat není jednoduché), ale pak se divili, proč nic nezvládám, proč někdy dlouho jen ležím na posteli, proč často usínám apod. Nebyla jsem pro ně nemocným člověkem, protože uvěřili mému smíchu, mým maskám. Ale byla jsem pro ně líným člověkem, flákačem, protože jediný projev nemoci, který byl vidět, bylo to, že jsem nezvládala nic jako dřív. Přece jen to bylo pro mě ale o něco přijatelnější než být považována za blázna nebo obtěžovat druhé svým stavem. Většině lidí jsem proto jejich názor nevymlouvala. Byla jsem pro ně asi nula, ale aspoň ne blázen ani někdo, kdo potřebuje jejich pomoc.

Mnohočetná porucha osobnosti

5. června 2012 v 23:04 | Hádě |  Psychologie
Vím, že jsem hrozná, ale i dnes jsem háďátko řepné. Co se dá dělat.

Mnohočetná porucha není oficiálně řazena mezi poruchy osobnosti, ale mezi disociační poruchy. Disociační poruchy charakterizuje to, že vznikají proto, že člověk vytěsní určitý zážitek nebo emoce a projeví se to jinak. V tomhle případě žije v jednom člověku víc různých osobností, o kterých on neví. Mohla bych vysvětlit, jakým způsobem se to stane, ale myslím, že nejlépe to pochopíte z filmu Sybil, který je natočený na základě skutečnosti - života jedné mladé ženy, která v sobě měla 16 dalších osob. Doporučuju B-)

Hádě