Sebepoškozování (2. část)

22. června 2012 v 14:38 | Alcië |  Psychologie
Důvody k sebepoškozování


Teď uvedu konkrétní důvody, které u dítěte, dospívajícího nebo i dospělého člověka způsobují tyhle pocity. Příčiny jsou opravdu docela různorodé, takže by se dalo říct, že každý sebepoškozující jedinec je na tom vlastně úplně jinak. Ale žádný z těchto možných problémů by se neměl podcenit. I tady samozřejmě platí, že může sehrát roli víc příčin.

  • složitá situace v rodině, ať už od malička, nebo později (např. týrání dítěte - fyzické i psychické, sexuální zneužívání, nedostatečná péče, rozvod rodičů, alkoholismus rodičů, přehnané nároky na dítě, příliš přísná výchova, omezování potomka, atd...)
  • jiné traumatické události (např. úraz, ztráta blízkého člověka...)
  • problémy v partnerském vztahu, ve vztazích s přáteli nebo s dalšími lidmi (šikana...)
  • stres a strach ze školy
  • mentální anorexie nebo bulimie
  • onemocnění depresí (může být epizodická - lze jasně určit, na základě které události vznikla, nebo rekurentní - bez vnější příny, člověk zažívá neuvěřitelnou psychickou bolest a neví vlastně proč)
  • obsendantně kompulzivní porucha
  • bipolární afektivní porucha
  • hraniční porucha osobnosti
  • úzkostná porucha

Znám relativně dost lidí, kteří se poškozují nebo poškozovali, na základě jejich problémů (a také knížky Záměrné poškozování v dětství a adolescenci) jsem sestavila tyhle body. Zatím povím o vlastních zkušenostech. Měla jsem to docela těžký v rodině, neshody s rodiči apod. Nechce se mi to teď moc popisovat. Od třinácti jsem měla problémy jak zdravotní, tak psychické a kvůli tomu jsem se cítila trochu odříznutá od vrstevníků, cítila jsem se osamělá, neměla komu se svěřit. Často jsem se cítila provinile, za situace, které jsem mohla zvládnout lépe. Za problémy, které jsem mohla lépe vyřešit. Měla jsem na sebe hodně vysoký nároky a často se mi je nepodařilo splnit. A často jsem byla psychicky na dně, aniž bych vlastně věděla proč. Dalo by se říct, že tehdy už jsem měla depresi.

V některých případech se člověk řeže na základě konkrétních událostí, které ho rozhodí, v jiných případech se sám úplně nevyzná v tom, z čeho pramení pocity, kvůli kterým cítí nutkání se např. pořezat nebo popálit. Příčina může být často v podvědomí, např. traumatická událost v raném dětství, na kterou si ani nevzpomíná. Lidé s rekurentní depresí většinou také nevědí, z jakého důvodu se tak cítí (ale to by bylo na další článek ;)).


Jaké pocity přináší sebepoškozování

Možná je vám stále ještě nejasné, jakým způsobem sebepoškozování "pomáhá", proč ho lidé často opakují a dokonce si na něm vytvoří závislost.

Dalo by se říct, že sebepoškozování se příliš neliší od jiných závislostí, které poskytují dočasné zlepšení nálady, psychického stavu, uklidnění, útěk od problémů. Zkusím rozepsat všechny pocity, které může sebepoškozování vyvolat:

  1. pomáhá zvládnout silné emoce a špatné psychické stavy. Objevuje se pocit, že jestli se člověk nepoškodí, může např. vybuchnout vzteky, zkolabovat, zabít se. Sebepoškozování je rychlá, ale dočasná úleva, která utlumí pocity natolik, že je člověk může zvládnout a mít kontrolu nad svým chováním.
  2. K uklidnění dojde buď proto, že fyzická bolest na chvíli způsobí, že člověk nevnímá tu psychickou nebo proto, že jako reakce na poranění se automaticky vyplaví serotonin, který umožní lepší pocity. Cílem je zlepšení nálady nebo disociace (odpoutání se od problému, duševní "umrtvení", dá se říct, že člověk potom někdy necítí vůbec nic)
  3. obrácení vzteku a agrese raději proti sobě než ublížit druhým
  4. ukončení disociace (snaha ukončit stav vnitřní prázdnoty, cítit opět alespoň něco)
  5. trestání sebe sama
  6. volání o pomoc, snaha na sebe upozornit, vyjádřit vnitřní stav, když to nejde slovy nebo když má člověk pocit, že okolí nechápe, jak se cítí nebo o něj nemá zájem

Závislost vzniká proto, že člověk nezná lepší cestu, jak se uklidnit, utéct od problémů apod., než když se pořeže nebo popálí apod. Tahle závislost mu připadá jako jediná možnost, jak zvládat život a problémy a cítit se lépe. Zároveň je sebepoškozování takový začarovaný kruh a nic definitivně neřeší, naopak potom, co odezní dobré pocity, když si člověk ublíží, nastoupí většinou (znovu) pocity viny a výčitky svědomí typu "už zase jsem nezvládl nepořezat se".


Často jsem potřebovala cítit, že jsem ještě tady, v realitě. Byla jsem zmítaná pocity a nedokázala je unést a zpracovat. Když jsem cítila opravdu až příliš a nešlo to unést, často jsem se pořezala. Až potom jsem měla zase pocit, že jsem trochu normální a rozumná, vnímala jsem svět okolo, viděla jsem, že pode mnou je podlaha, blízko je okno, stůl... Předtím, než jsem se řízla, jsem nedokázala vnímat nic než pocity, které mě zahltily. Nejen moje, ale i cizí. Byla jsem moc přecitlivělá. Cítila jsem, jak je ostatním, jako by to byly moje vlastní prožitky. A někdy jsem se pořezala zase proto, abych se cítila aspoň trošku živá. Nevnímala jsem žádné emoce, jako bych byla duševně mrtvá. Díky bolesti jsem cítila aspoň něco. Ale po nějaké době jsem si i sebepoškozování spíš vyčítala, byla jsem na něm už natolik závislá, že pro mě bylo těžké s tím přestat - pokaždé, když jsem se znovu pořezala, jsem si vyčítala, že jsem neschopná s tím skoncovat. Ale protože problémy, které způsobily tu závislost, se nevyřešily, bylo to těžké.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.