Duševní nemoc a předsudky

22. června 2012 v 12:08 | hádě bramborové |  Psychologie
V dnešní době bohužel ještě dost lidí odsuzuje duševně nemocné. Jestli budu mít šanci stát se psycholožkou ;), budu se snažit mimo jiné o to, abych seznámila co nejvíc lidí s psychickými nemocemi a docílila pochopení z jejich strany. Důležité je to především v tom případě, kdy jde o členy rodiny nebo další blízké lidi duševně nemocného člověka - bohužel se stává i to, že i nejbližší lidi odsoudí člověka, který psychicky onemocní. A přitom jedna z nejdůležitějších věcí pro psychicky nemocné je právě pochopení a podpora ze strany rodiny a přátel. Z nedostatku znalostí o psychických poruchách často jen nevědí, jakým způsobem se chovat, co dělat a jakého chování se naopak vyvarovat. Ale v tom horším případě považují duševní nemoc za slabost nebo za šílenství...nebo si dokonce myslí, že jejich blízký neonemocněl, ale je pouze líný a neschopný. Mohla bych sáhodlouze vyprávět o svých zkušenostech tohoto typu. Ale ze začátku zatím jen zmíním příklad, na kterém je takové chování znát. Znáte Proměnu od Kafky? Přestože její symbolika může být vykládána různými způsoby, když jsem si četla, napadlo mě přirovnat ji k situaci, kdy jeden člen rodiny psychicky onemocní a ostatní ho kvůli tomu zavrhnou.

Duševní nemoc může potkat každého z nás. Dokud ji nezažijeme, je pravděpodobné, že ji budeme pokládat za slabost nebo šílenství. Ale když se na to podíváme z jiného úhlu pohledu - jak může být slabostí, když fyzickou nemoc za slabost nepovažujeme? Jen proto, že se neprojevuje na fyzické úrovni, nemůžeme říct, že je to něco, za co si člověk může sám. K fyzickým nemocem tak přece také nepřistupujeme. Přestože by se teoreticky dalo uvažovat i tak, že mnoho fyzických nemocí si lidé způsobují částečně sami nezdravou stravou či stylem života atd... kdyby někteří jedli zdravě, sportovali, nekouřili, nechlastali atp, nemuseli by onemocnět. O duševních nemocech by se také z určitého úhlu pohledu dalo přemýšlet takto: např. kdybychom dokázali včas vyřešit problém, který způsobil psychickou poruchu, nemuseli bychom onemocnět. Zároveň i mnoho fyzických nemocí má příčiny v psychice a jak fyzické tak i duševní nemoci můžou vzniknout souhrou několika různých příčin, všechny často ani věda nedokáže objasnit (např. u schizofrenie), takže je to složité, ale chtěla jsem zkrátka říct, že duševní i fyzickou nemoc můžeme posuzovat na stejné úrovni. Mimo to, ještě z jiného úhlu pohledu se dá říct, že psychické poruchy mají biologický základ stejně jako nemoci. Každý může dostat rakovinu a každý může onemocnět i depresí nehledě na to, jak moc je psychicky silný nebo slabý. Stejně jako se většina lidí nevyléčí z rakoviny silou vůle, nevyléčí se tímhle způsobem ani z deprese. Tento článek http://psychologie.cz/pribehy-ctenaru/biologicky-podklad-deprese/ od jednoho psychiatra jasně a nezpochybnitelně vysvětluje, co se při depresi děje v mozku. Když onemocníte depresí, budete mít třeba tyto příznaky: budete psychicky v prdeli, nebudete se schopni soustředit na učení nebo na práci, všechno vás přestane bavit, budete šíleně unavení, někdy nebudete třeba ráno schopni vstát z postele, protože vám bude psychicky i fyzicky hodně špatně atd...deprese vám znemožní fungovat normálně, prožívat normální vztahy, znemožní vám žít tak, jako jste žili předtím. Stejně jako jsou projevy některých nemocí např. bolesti, projevy deprese jsou takové. Nezáleží tedy na tom, jestli jste byli předtím optimisté, jestli jste psychicky silní a vydrželi jste už hodně utrpení...tyhle příznaky se zkrátka projeví vždy, když máte tuhle nemoc. Mnoho lidí odsuzuje své blízké, když nejsou najednou ničeho schopni, když už s nimi není taková zábava jako bývala dřív, když se tváří pořád ztrápeně, ale kdyby sami onemocněli depresí, chovali by se úplně stejně. Rozdíl je jen v tom, že někdo si nechává své stavy pro sebe a nasadí masku, aby ostatní nepoznali, jak mu je (můj případ...), snaží se působit vesele, jako dřív... A jiný člověk zase často dává najevo, jak mu je, svěřuje se. Někdy lidi víc odsuzují ten první případ, někdy ten druhý. Moje zkušenost je ta, že díky přetvářce na mě lidi aspoň tolik nekoukali jako na blázna (i když někdy někteří taky...přece jen úplně stoprocentně a za každé situace se přetvařovat není jednoduché), ale pak se divili, proč nic nezvládám, proč někdy dlouho jen ležím na posteli, proč často usínám apod. Nebyla jsem pro ně nemocným člověkem, protože uvěřili mému smíchu, mým maskám. Ale byla jsem pro ně líným člověkem, flákačem, protože jediný projev nemoci, který byl vidět, bylo to, že jsem nezvládala nic jako dřív. Přece jen to bylo pro mě ale o něco přijatelnější než být považována za blázna nebo obtěžovat druhé svým stavem. Většině lidí jsem proto jejich názor nevymlouvala. Byla jsem pro ně asi nula, ale aspoň ne blázen ani někdo, kdo potřebuje jejich pomoc.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.