Květen 2012

Narcismus

30. května 2012 v 23:20 | Alcië |  Psychologie
Hlásí se háďátko řepné :). Dneska bych neměla být řepné, protože se musim učit na přijímačky, ale v poslední době jsem řepné skoro pořád... Tak dobře, k věci :D.

Pod slovem narcismus si asi každý z vás něco představí. Nevím, jak to bude u vás, ale moje představa člověka s narcismem se docela lišila od reality, když jsem o téhle poruše ještě skoro nic nevěděla.

To, co asi víte o narcistických lidech je, že působí arogantně, namyšleně, povyšují se nad ostatní, jsou zahledění do sebe, málo tolerantní, objektivní, nedokážou často přijmout a pochopit názory někoho jiného. Nemají dostatek empatie. Taková nesnesitelná povaha je však jen povrch, možná budete překvapeni, co se za tím chováním doopravdy skrývá. Budu se snažit být teď co nejstručnější, protože chci napsat o narcismu dlouhý článek, až zpracuju moje sáhodlouhé poznámky z knížky Narcismus - vnitřní žalář. Ale k tomu se dostanu možná bůhvíkdy...

Kde jsou příčiny narcistické poruchy? Hlavní příčinou je vždy rodina a rané dětství. V určitém období raného dětství je důležité, aby rodiče dodali dítěti pocit vlastní hodnoty, aby ho měli dost rádi a naučili ho mít se rádo...zkrátka aby ho naučili takového "zdravému" vztahu k sobě. Některé děti ale to štěstí nemají, jsou rodiči odmítány, je s nimi zacházeno špatně, i když to nemusí být ze strany rodičů vždy vědomé. Dítě si pocit vlastní hodnoty nevytvoří a neví, co si má o sobě myslet, začne se nenávidět. Nedokáže si samo uvědomit, že za něco stojí, když ho odmítají nejbližší osoby. A tak si v průběhu dětství a dospívání, aby mohlo vůbec nějak fungovat, začne vytvářet falešný obraz sebe sama. Aby zakrylo, že se ve skutečnosti nenávidí, vsugeruje si, jak je úžasné a lepší než druzí. Podvědomě si to ale stále nemyslí, a tak i proto tito lidé reagují např. extrémně podrážděně na kritiku - podvědomě se jich dotýká, protože v sobě mají stále ten pocit, že za nic nestojí.

Mezi narcisty patří i trošku jiný typ lidí, ti, kteří byly využíváni rodiči, museli se brzo chovat jako dospělí, "starat" se o rodiče, myslet více na jejich zájmy než na své. Rodiče jim dávali najevo, že jen v tom případě, když se budou chovat přesně tak, jak oni chtějí, je budou mít rádi. Tyhle děti nebo dospívající se ze soucitu a ze strachu, že je rodiče nebudou mít rádi, odřízli od části svojí duše, aby mohli být "dokonalí", "ideální" pro rodiče. Proto začali potlačovat určité emoce atd... noo, upřímně řečeno, tohle je mi hodně blízké... Ale můžu si za to sama B-)

Hádě

Poruchy osobnosti obecně

29. května 2012 v 21:56 | Alcië |  Psychologie
V poslední době čtu hodně o poruchách osobnosti a psychopatologie patří k oblastem, který mám na přijímačky aspoň jakž takž naučený ;).

Mezi lidi, kteří mají poruchu osobnosti, patří hlavně ti, kteří působí na okolí zkrátka "divně". Nemusí to být při prvním setkání, ale třeba až po nějaké době. Většina lidí s poruchou osobnosti se chová pro druhé nepochopitelně, nebo druhým ať už vědomě nebo nevědomě svým chováním hodně ubližují. Tím, že se budeme snažit tyhle lidi pochopit, ulehčí to naše vztahy a třeba jim budeme moct aspoň trošku pomoct. Pro někoho můžou být některé poruchy osobnosti přímo nesnesitelné, ale pokud pochopíme, co za takovým chováním stojí, uvědomíme si, že na místě toho člověka bysme se pravděpodobně ani my nechovali lépe.

Poruchy osobnosti jsou diagnostikovány v rané dospělosti, okolo 18 let, kdy je osobnost už zhruba zformovaná. Ale jejich příčiny leží většinou už v dětství, u narcismu a hraniční poruchy v raném dětství (o ostatních poruchách nejsem zatím natolik dopodrobna informovaná). Tihle lidé to měli v dětství extrémně těžké. Za normálních okolností probíhá psychický vývoj v dětství v různých krocích, stadiích, kterými dítě musí projít, aby potom v pořádku dospělo. Pokud některými stadii neprojde bez problémů, případně vůbec, což je způsobeno většinou ze strany rodičů nebo různými tragickými událostmi apod., dospěje, ale jeho vývoj nebyl úplný, "něco mu chybí" a vznikne porucha (ať už porucha osobnosti nebo jiné psychické onemocnění). Člověk zároveň zůstane vždycky tak trochu fixovaný na období, ve kterém by měl prožít určité věci a neprožil je. Jeho psychika podvědomě vyhledává, co mu chybí. Např. děti, které v raném dětství nezažily od matky lásku, tím budou trpět i v dospělosti a od vztahů čekat takové city, jaké měli tehdy dostat od matky a nedočkali se jich. A to, co zažili místo mateřské lásky, negativní zkušenosti nebo prázdnota ovlivní jejich pohled na svět a osobnost. Budou třeba do druhých lidí nevědomě promítat vlastnosti svých rodičů a přestože ti lidé nebudou stejní jako rodiče, oni je budou vnímat takhle subjektivně. Noo, moc jsem se rozjela :). Už ani nevím, co jsem chtěla psát původně, ale snad to jako úvod stačí a v dalším článku popíšu jednotlivé poruchy osobnosti :)

Psychologický výklad pohádek - 1. část (Úvod)

27. května 2012 v 0:32 | Alcië |  Psychologie
  • Podle Marie-Louise von Franz jsou pohádky nejčistší a nejjednodušší výraz kolektivně nevědomých psychických procesů. V mýtech a ságách jsou totiž základní archetypy překryty vědomým kulturním materiálem, takže je složitější najít jejich význam.

Archetyp se podle autorky nedá chápat jen racionálně, ale ve všech rovinách (můžeme ho poznat i prostřednitvím emocí, vnímání a intuice...). Na příklad jeden určitý archetyp může mít víc významů podle toho, jaké pocity v člověku vyvolává. Proto je důležité třeba při výkladu snů nejen popsat, jaké osoby nebo místa sen obsahoval, ale také dbát na emoce, které jsme při setkání s těmi osobami nebo při pobytu na určitém místě cítili. Ve všech kulturách se vyskytují podobné pohádky. Jeden misionář, který hodně cestoval, dospěl k závěru, že skrze pohádky může najít k místním lidem v jakmkoli koutu země vztah - je to "řeč, ve které si všichni rozumějí".


Vznik rituálů

M. L. Von Franz zmiňuje, že rituály indiánských kmenů vznikaly tak, že někdo z kmene měl archetypovou vizi a sdělil ji ostatním. Např. jeden chlapec, který se jmenoval Černý Los byl nemocný, téměř v kómatu a tehdy měl vizi, že se octnul v nebi, kde k němu ze 4 světových stran přišli koně, duchové praotců a dostal léčivou bylinu pro svůj národ. Chlapec byl v šoku, vizi si nechal pro sebe, ale kvůli tomu u něj vznikla fobie z bouřek. Vyhledal šamana, který mu poradil, aby se s vizí svěřil svému kmenu. Černý Los vizi tedy předvedl, sehnal i koně a naučil se písně, které v nebi slyšel. Toto předvedení vize mělo léčivý účinek, uzdravili se nemocní, slepí začali vidět, atd. Kmen se proto rozhodl vizi opakovat, a tak z ní vznikl rituál :).

Autorka zdůrazňuje, že tímhle způsobem, prostřednictvím jedince, se archetypový svět dostane do kolektivního vědomí lidí.

Australští domorodci si také hodně potrpí na rituály, mají speciální rituál Kunapipi, o kterém se jim v noci často zdá, v těchto snech se objeví nový prvek, který by měl člověk druhý den ráno sdělit svému kmenu, protože to znamená, že by se o ten prvek měl rituál obohatit.


Zvířata v pohádkách

Dále píše autorka o zvířatech, které se objevují v pohádkách: jsou to podle ní antropomorfní bytosti, které nesou lidské vlastnosti, archetypové lidské sklony. Příběhy o zvířatech jsou podle mnoha vědců nejstarším typem mytologického příběhu - jsou v nich tedy ukázány základní archetypy.


Výklad pohádky

Při výkladu pohádky bychom se měli řídit následujícími body: ;)

  1. určit místo a čas ("byl jednou jeden...")
  2. určit zúčastněné osoby ("Král mě tři syny" - zde hned vidíme, že v pohádce chybí matka, v těchto případech se často synové ožení během pohádky = pohádka se zabývá osvobozením ženského principu)
  3. určit expozici = počátek problému (pohádka začíná často problémem, např. králi někdo každou noc krade ze stromu zlaté jablko)
  4. peripetie: pokračování příběhu, napětí zde vrcholí
  5. na konci příběhu se objevuje většinou lysis: vyvrcholení nebo katastrofa: Pohádky mají většinou dobrý konec, někdy je tomu ale naopak - např. "všichni spadnou do moře a nikdo o nich nikdy neuslyší"


Jiná metoda výkladu

Pohádku můžeme vykládat také za pomocí čísel: např. na počátku jsou 4 osoby, chybí matka a 4. člověk odchází do jiného světa (který symbolizuje nevědomí) - tam potká tři ježibaby a princeznu Marie, kterou hrdina získá.

V této pohádce je mužská i ženská kvaternita (4 osoby), závěr tvoří smíšená kvaternita (3 muži, 1 žena)



Další postup výkladu:

1) chopit se prvního symbolu, který pohádka nabízí a najít k němu co nejvíc motivových paralel,
  • např v pohádce Žabka carevna je na začátku starý car, tři synové, z nichž nejmladší je prosťáček (hrdina příběhu). Car zde reprezentuje vyčerpanou hlavní psychickou funkci, která převažuje ve vědomí a prosťáček funkci méněcennou (intuice, cítění, myšlení nebo vnímání). Tím přináší celé psychice obnovu, vnáší do vědomí něco nového.

2) stejný motiv se může projevovat různým způsobem - např. bílá holubice může mít v jedné pohádce negativní význam, ale neměli bychom se tím řídit a udělat z toho obecné pravidlo (většinou holubice představuje v pohádkách milující ženu - je třeba symbol zkoumat v různých pohádkách, abychom poznali, co znamená většinou)

3) zabývat se kontextem: např. symbol myši má víc významů, a tak v pohádce na základě dalšího vývoje příběhu nebo chování té myši zkoušíme najít podobnosti s jedním nebo více významy myši, abychom věděli, co znamená v této konkrétní pohádce

4) interpretovat pohádku psychologicky, co představuje jako celek.



(Zdroj: M. L. von Franz :))


Hlubinná psychologie - 3. část

26. května 2012 v 23:21 | Alcië |  Psychologie
Napíšu ještě něco málo o psycholozích, kteří vycházeli ze zakladatelů hlubinné psychologie, ale vydali se často jinou cestou.

Prvním z nich je Alfred Adler. Adler nějakou dobu spolupracoval s Freudem, vycházel z jeho teorií, ale poté založil individuální psychologii, která se od Freudova pojetí poněkud liší. Freud ho od té doby nemohl vystát, nenáviděl ho a pomlouval B-). Adler vycházel ve svých teorií z toho, že lidí mají od dětství často pocity méněcennosti, které si chtějí vykompenzovat, a proto si stanovují v životě různé cíle, snaží se něčeho dosáhnout. Adler rozlišoval čtyři typy osobností. Prvním z nich je panovačný typ - pro tyto lidi se nejdůležitější se prosadit bez ohledu na ostatní, jsou až příliš ambiciózní. Další je zištný typ - jedná se o lidi, kteří se snaží co nejvíc získat a využívají k tomu druhé. Napadá mě, že k těmto typům by mohl patřit Georges Duroy z Miláčka, jestli někdo znáte tu knížku nebo film ;). Třetím typem je vyhýbavý typ - patří k němu osoby, které se natolik bojí odmítnutí nebo neúspěchu, že se radši o nic nepokoušejí a nesnaží. Poslední typ nazval Adler sociálně užitečným typem. Patří k němu osoby, se kterými je asi nejjednoduší vyjít ;), protože jsou společenské, spolupracují s druhými a nemyslí jen na sebe.

Další psycholožkou je Karen Horneyová, která se zabývala tzv. neurotickými potřebami, což jsou obranné strategie, které člověk používá, když se necítí v bezpečí nebo při různých životních situacích. Souvisí s úzkostmi získanými v dětství. Patří k nim např. potřeba lásky a souhlasu, která se projevuje tak, že je člověk citlivý na kritiku a stále se snaží být druhými milován nebo obdovován. Další potřebou je mít partnera, který má kontrolu - člověk je až příliš závislý na druhých, má stále strach z opuštění... Existuje ještě mnoho neurotických potřeb. U zdravých lidí dochází podle Horneyové k tomu, že potřeby střídají podle situace a životního období, ale skutečně neurotická osobnost je fixována např. stále jen na jednu nebo dvě z těchto potřeb.

Jiní psychologové, kteří vycházeli z hlubinné psychologie, jsou např. Fromm, Sullivan, Murray nebo Anna Freudová, ale o nich se mi dnes nechce psát, tak třeba příště ;).

Psychické nemoci a hlubinná psychologie - můj názor

26. května 2012 v 22:40 | Alcië |  Psychologie
Tuhle rubriku nezahájím článkem o jedné z psychologických knih nebo teorií, jak jsem si nejdřív myslela. Nejdřív mám potřebu napsat o tom, jak moc mě nadchla hlubinná psychologie. Tento směr v psychologii je mi nejbližší, myslím, že zkoumá psychiku člověka nejvíc do hloubky a v terapii může být hodně účinný. Po přečtení několika knih, které se zabývají především analytickou psychologií (autoři vycházejí z teorií Junga), jsem byla příjemně překvapená tím, jak moc odpovídají i mému přístupu k psychice a např. i k psychickým onemocněním. Právě o nich bych chtěla napsat víc.

Žádná duševní nemoc nevznikne "jen tak", z ničeho nic, není to pouze změna, která se z neznámých důvodů nebo kvůli dědičnosti objeví v mozku. Nikoho, kdo je duševně nemocný, bychom neměli považovat za blázna, projevy nemoci bychom neměli považovat jen za něco nereálného, co se odehrává v mysli duševně narušeného člověka. Podle analytické psychologie vzniká duševní nemoc takto: Na začátku stojí určitý problém v nevědomí člověka. Tento problém mohl být ze začátku klidně i něčím vědomým, dokud ho člověk "neodsunul" do nevědomí, aby měl klid. V tomto případě se nachází konflikt nebo problém v osobním nevědomí člověka. Často je způsoben např. nějakou událostí v dětství, která byla traumatická nebo bylo pro člověka těžké ji přijmout a vyrovnat se s ní. Proto se vědomá psychika radši nechtěla problémem zabývat. V nevědomí ale může způsobit mnohem větší paseku. Kromě problému, který číhá v osobním nevědomí, se může jednat i o problém, který pramení z kolektivního nevědomí (v kolektivním nevědomí jsou uloženy všechny archetypy, k nim se ještě vrátím v dalších článcích ;)). V určitém období se může stát, že se v člověku projevuje např. archetyp stín, který představuje zkrátka "stinné stránky" člověka, které si mnoho lidí radši ani nechce uvědomit. Čím déle a více člověk potlačuje tyto archetypy nebo problém v osobním nevědomí, tím intenzivněji se projevují a snaží se do vědomí dostat. Nejdříve na sebe často upozorňují prostřednictvím snů. Ve snech např. člověk znovu prožije něco, co mu připomíná událost, na kterou radši zapomněl a emoce s ní spojené. Nebo se ve snu setkává se stínem - takové sny jsou znamením toho, že by svůj stín měl poznat a přijmout, pracovat s ním (k tomu se dostanu hlavně v článku o psychologickém výkladu pohádek). Ale lidé se stínu často bojí a nechtějí si ho uvědomit. V tom případě, pokud i přes takové sny člověk potlačuje problém, začnou se objevovat symptomy. Nejdřív se nevědomí projeví v symptomu neurózy. Člověk začne mít určité druhy úzkostí, strachů nebo fóbií, které ho upozorňují na konkrétní problém v jeho psychice. Kdo onemocní neurózou, většinou potřebuje pomoc psychologa, aby přišel na její příčinu. Pokud se to ale nepodaří nebo člověk nenavštíví terapii, symptomy začnou být intenzivnější a mohou přerůst až v psychózu, bludy, halucinace, atd. Při těchto symptomech se potlačené obsahy nevědomí snaží ještě více a důrazněji upozornit člověka na to, že je něco špatně. Naděje na vyléčení už je ale bohužel menší než u neurózy.

Jsem ráda, že jsem se mohla dozvědět o hlubinné psychologii to, co teď vím a že mám teď konkrétní představu toho, čím přesně se chci v psychologii zabývat. K tomu, abych mohla být dobrou psycholožkou, nestačí ale dostat se na VŠ a vystudovat. Je třeba poznat nejdřív co nejlépe sama sebe, pracovat na sobě - nejlépe i za pomocí např. analytické terapie. Znám psycholožky, které jsou neobjektivní, soudí podle sebe a chovají se k pacientům agresivně - takovou psycholožkou být nechci. Ony se pravděpodobně nechovají vědomě, ovládá je jeich nevědomí a problémy, které nemají sami v sobě vyřešené. Samozřejmě nelze vyřešit v sobě vše a být dokonalým člověkem a terapeutem. Ale mým cílem je aspoň být objektivní a nevybíjet si na pacientech vlastní podvědomé emoce.

Hlubinná psychologie - základní informace (2. část)

26. května 2012 v 22:35 | Alcië |  Psychologie
Teď se budu věnovat Jungovi a jeho analytické psychologii :).

Jung vycházel v mnoha věcech z Freuda, ale měl i odlišné názory a trochu jiný pohled na nevědomí :). Nevědomí u Junga je trochu širší pojem než u Freuda. Uznává, že máme v nevědomí pudy, které ovlivňují náš život a jejich konflikt se superegem způsobuje problémy, ale zároveň viděl v nevědomí i pozitivní tvůrčí síly, moudrost a pomoc v našem duchovním vývoji. Kromě částí osobnosti, které rozlišoval Freud, klade Jung nově důraz na intuici jako psychickou funkci (předtím psychologové intuici nevěnovali příliš pozornost). Rozlišuje několik psychických funkcí: myšlení, cítění, vnímání a intuici. Píše o tom, že člověk má většinou jednu funkci domimantní a často se stává, že jednu nebo dvě psychické funkce využívá hodně málo. Funkce, kterou využívá nejméně, se nazývá méněcenná funkce. Novým pojmem, který zavedl, je archetyp. Význam toho pojmu není lehké vysvětlit... vysvětlím ho na příkladu. Jeden z archetypů je imago matky (obraz matky). Tento archetyp zahrnuje vše, co si představujeme pod pojmem matka, vlastnosti, které matky mají, jejich různé aspekty - pozitivní i negativní. Archetyp je teda něco, pod čím si každý představí totéž, co je všem lidem společného, aspekty, které máme uvnitř sebe. Každá žena v sobě má mateřský aspekt, ale tento aspekt působí i u mužů, protože každého vychovala matka a má na něj tudíž vliv. Kromě toho je matka zároveň jednou z osob, na kterých vidíme další archetyp, archetyp animy. Anima představuje předobraz ženy - všech vlastností, které pokládáme za "ženské", ale přesto je tenhle archetyp i součástí psychiky každého muže, jen o tom často vědomě neví ;). Jeho matka mu ukazuje vlastnosti animy, které má i on v sobě a které mu později ukazuje také jeho partnerka. Ehmm, je to aspoň trošku pochopitelný? Doufám, že to nevysvětluju moc chaoticky. Dalším archetypem je animus, to je naopak předobraz muže, který v sobě mají ženy. Zatím vás nebudu moc zatěžovat archetypy, zmíním ještě poslední - stín. Jako stín se označují ty části osobnosti, které v sobě často potlačujeme a nechceme je vidět, jsou to různé temné vlastnosti, pudy, atd. Jung rozlišoval dvě úrovně nevědomí, osobní a kolektivní nevědomí. Do osobního nevědomí patří hlavně potlačené vzpomínky a do kolektivního nevědomí základní archetypy, které jsou společné všem lidem. Vědomou část definoval podobně jako Freud, označil ji jako "já". Zároveň rozlišuje ještě bytostné já, což je podstata naší duše (nebo alespoň já to tak chápu, ale je to složitější, tomu tématu se ale budu ještě víc věnovat...). Bytostné já se jinak nazývá "selbst" nebo "self". Ta část osobnosti, masku, kterou ukazujeme navenek, je archetyp Persona.

Jung používal při terapii také výklad snů, ale pojímal ho jinak než Freud - na základě teorie o archetypech.

Hlubinná psychologie - základní informace (1. část)

26. května 2012 v 22:31 | Alcië (možná budoucí psycholožka :P) |  Psychologie
Taakže :). Rozhodla jsem se, že než uveřejním články o hlubinné psychologii, shrnu nejdřív několik obecných informací o teoriích, které ho hlubinné psychologie patří. Tyto teorie rozpracovali především Freud a Jung a vycházejí z nich dva směry - psychoanalýza a analytická psychologie. Zároveň ještě tito psychologové ovlivnili další, kteří z jejich teorií vycházeli a zároveň přinesli další nové poznatky (a nebo se naopak později orientovali odlišným směrem, jako třeba Adler, kterého kvůli tomu Freud nenáviděl po zbytek života B-), ale o nich se zmíním nejspíš v dalším článku.

Tak tedy začnu Freudem :).
Sigmund Freud pracoval s mnoha pacienty, kteří trpěli neurózami a snažil se zjistit příčiny jejich problémů. Nejdřív k tomu používal hypnózu, ale nakonec se od této metody odklonil, protože ne každého pacienta je možné zhypnotizovat a hypnóza je navíc často příliš "drastický" postup, jak zjistit příčinu problémů. Při hypnóze si můžeme vzpomenout na události, které vědomí vytěsnilo, tím způsobem, že si je znovu z ničeho nic prožijeme, což je někdy těžké unést. Freud vyvinul novou metodu, která je, dalo by se říct mírnější, člověk si může vytěsněné vzpomínky uvědomovat postupně, za pomocí volných asociací, snů, apod. Ve snech se objevují symboly, pomocí kterých může terapeut zjistit, co se skrývá v nevědomí člověka. Může to být vytěsněná traumatická událost z dětství, která působí neurózu. Další možnost je ta, že má člověk určité pudové přání (často co se týká sexuality), které se neprojeví ve vědomí, protože se ho snaží potlačit superego (neboli nadjá - zjednodušeně řečeno naše morální normy, které nám byly vštěpovány od rodičů). Konflikt superega a id (pudová složka osobnosti, která usiluje o uspokojení potřeb) se neprojeví ve vědomí, protože by ho vědomí neuneslo, a tak se ukazuje v podobě symptomu (neuróza). Mezi neurózy patří např. fóbie, úzkosti atp. Metoda asociací spočívá v tom, že psycholog řekne pacientovi nějaké slovo a pacient musí spontánně povědět první asociaci, která ho s tím slovem napadne. Pomocí analýzy snů i asociací psychoterapeut a pacient mohou společně zjistit, co se v nevědomí pacienta skrývá a vyřešit tím jeho neurózu. Dalším projevem nevědomí je např. přeřek (když se člověk přeřekne, vysloví tak často něco, co pochází z jeho nevědomí). Tyto metody, které používá psycholog pro zjištění přičin neurózy, se souhrnně nazývají psychoanalýza.

Ještě shrnu, jak vidí Freud osobnost, skládá se podne něj ze tří částí: id, superego (o nich jsem se už zmínila) a ego (to je v podstatě vědomá část prožívání, "já"). Dva protichůdné pudy se nazývají eros (pud života - sexuální pud) a thanatos (pud smrti - agresivita k ostatním i k sobě). Freudovy teorie byly velkým pokrokem na tu dobu a ze začátku nebyly příliš dobře přijímany, hlavně např. nacisty, protože ohrožovaly nacistickou ideologii. Stoupenci nacionálního socialismu stavěli na tom, že můžou mít vše pod kontrolou a nepřipustili, že by mohli být ovládáni "nízkými" emocemi a potřebami, které člověk nemá pod kontrolou a ani si je většinou neuvědomuje. Během vlády NSDAP se pálily knihy, mezi nimiž byly i spisy Freuda. Mno, už je to moc dlouhej článek, takže o Jungovi se dočtete v dalším B-)